Článek
Paní Jana seděla u kuchyňského stolu, ruce zkřížené, bradu opřenou o dlaň. Před sebou papír s částkou, která bolela jen při pohledu. Nový plot, její sen posledních pěti let. Každou korunu, která zbyla z výplaty, odkládala do obálky, kterou měla schovanou v kredenci mezi utěrkami. Obálku kontrolovala pravidelně, jako kdyby se mohla sama od sebe vyprázdnit. Ale plnila se. Pomalu, vytrvale. A teď konečně přišel čas na velké finále, objednat řemeslníky.
Když se u ní objevili, byli dva. Jeden vyšší, hubený, s tričkem, které určitě ještě nikdy nepotkalo žehličku. Druhý menší, podsaditý a neustále žvýkající žvýkačku tak hlasitě, že jí bylo hned jasné, tihle dva budou mít styl. A ne nutně ten, jaký by si představovala.
„Paní, to máte úplně v pohodě,“ mávl vyšší rukou, když si prošli zahradu. „To vám uděláme raz dva. Beton, sloupky, latě. Krása.“
„A cena?“ zeptala se.
„Vejdeme se,“ kývl druhý, aniž by se podíval do kalkulačky.
První chyba? Jana podepsala smlouvu. Druhá chyba? Nezeptala se, co znamená „vejít se“.
Práce začala hned druhý den. Jana byla od rána nervózní, a tak se nenápadně motala v domě, občas nakoukla oknem, občas nesla ven vodu nebo kafe, jen aby měla přehled. Ale hned dopoledne zjistila, že přehled mít nebude.
První sloupek stál nakřivo. Hodně nakřivo. Jako kdyby se rozhodl, že místo hrdého držení plotu si raději bude hrát na opilého turisty.
„Prosím vás… ten sloupek,“ odvážila se naklonit k vyššímu řemeslníkovi.
„No?“
„Není… trošku křivý?“
„Ale paní,“ uchechtl se, „země není rovná. Ono si to sedne.“
Sedne. To slovo slyšela ještě večer ve vaně. A znělo jí čím dál víc jako výmluva roku.
Druhý den se situace nelepšila. Menší řemeslník hrabal beton tak ledabyle, že ho bylo víc na trávě než v jámě. A vyšší zatloukal latě tak, že každá další vypadala, jako kdyby měla vlastní osobnost a nechce dělat to, co všechny ostatní.
Když Jana přišla zkontrolovat pokrok, našla jednoho opřeného o kůl a druhého sedícího na schodu. Oba jedli řízek. Její řízek. Který sama upekla, aby jim udělala radost.
„Tak co tomu říkáte?“ zeptal se vyšší řemeslník a ukázal rukou směrem k plotu.
Jana se otočila. Plot vypadal… smutně. Nekonzistentně. Jako skládačka, kterou stavěl někdo, kdo neví, jak vypadají rovné čáry.
„Řekla bych… že jste to zatím… nějak…“ snažila se najít diplomatické slovo.
„Rozjeli,“ pomohl jí muž.
„Ano,“ hlesla.
Pak přišla chvíle, kdy jí ruplo v zádech i v duši.
Sloupek číslo čtyři byl tak nakřivo, že kdyby byl člověk, poslali by ho okamžitě domů si odpočinout. Beton kolem vypadal, jako by ho míchal někdo, kdo právě zjistil, že má alergii na fyzickou práci. A mezera mezi dvěma latěmi byla tak velká, že by jí prošla její kočka, pes od sousedů a možná i soused s náručí dřeva.
„Tohle ne,“ vydechla Janina duše nahlas.
Šla za nimi rázným krokem.
„Pánové, prosím… tohle není v pořádku. Ten plot má stát rovně. Měl být pevný. Já jsem na něj šetřila dlouho a nerada bych, aby… ehm… vypadal jako… jako tohle.“
Menší řemeslník si sundal žvýkačku a chvíli ji otáčel mezi prsty. „Paní, to tak na začátku vypadá vždycky. To je normální stav plotu v rozpracovanosti.“
„Ano,“ přidal se vyšší, „ono to všechno sedne.“
Ne. Nezvládla to. Tentokrát už vůbec ne.
„Víte co? Vysvětlete mi prosím, jak přesně si to má sednout? Protože jestli má sloupek padnout úplně, tak to se možná sedne, ale rozhodně ne správně!“
Vyšší se poškrábal ve vlasech.
„Nebo tady ty mezery,“ pokračovala Jana. „To jsou mezery nebo průchody pro menší domácí zvířata? Nebo co jsem si vlastně objednala?“
„Paní…“
„Ne, neříkejte mi, že si to sedne! Žádné sedání! Já chci, aby to stálo!“
Byla rudá. Oni byli potichu.
A pak… konečně… poprvé… řemeslník přiznal:
„Tak dobře… možná jsme to trochu uspěchali.“
Trochu. Jako říct o povodni, že trochu prší.
A tak další den začali opravovat. Rovnat. Betonovat pořádně. Latě dávat stejně daleko od sebe. A Jana už nenosila řízky. Jen kontrolovala. A musela říct, když se na ně člověk díval a oni věděli, že se někdo dívá, pracovali úplně jinak.
Trvalo to o dva dny déle. Stálo ji to několik nervových buněk. Ale nakonec plot stál. Rovně. Pevně. Bez mezer, kterými by neprošla i štíhlá lasička.
Když si ho prohlížela, vyšší se k ní natočil: „Tak co tomu říkáte teď?“
Jana přikývla. „Tohle… už je plot. Tohle jsem si představovala.“
„Vidíte, říkal jsem, že si to sedne!“ zasmál se.
Jana se nadechla, ale jen mávla rukou. Už neměla sílu se hádat. A možná… možná ani nechtěla. Výsledek byl dobrý. A ona věděla jednu věc.
Příště si řemeslníky vybere jinak. A hlavně už nikdy nebude věřit větě „ono si to sedne“. U plotů ani v životě.
