Článek
Přijel jsem na letiště s pocitem, že všechno stíhám v pohodě. Měl jsem dvě hodiny do odletu, což podle mě znamenalo dost času na kávu, prohlídku duty free a možná i na krátké filozofování o životě. Jenže hned u vchodu jsem zjistil, že letiště má svůj vlastní časoprostor, kde dvě hodiny zmizí rychleji než sušenky u seriálu.
První zkouškou byla fronta k odbavení. Před sebou jsem měl rodinu se třemi dětmi a pěti obrovskými kufry. Tatínek se snažil všechno zorganizovat, maminka hledala pasy a děti mezitím běhaly kolem, jako by letiště bylo zábavní park. Každých pět vteřin zazněla věta: „Prosím tě, postav se, prosím tě, nelez tam!“ Všichni v řadě se tvářili, že je to strašně otravuje, ale bylo vidět, že si to i trochu užívají – jako reality show zdarma.
Za mnou stál byznysmen s kufříkem, neustále koukal na hodinky a dupal nohou. Když fronta popošla o pár centimetrů, hned mi funěl na záda. Měl jsem chuť mu říct, ať se uklidní, že letadlo poletí i bez jeho dupání, ale nakonec jsem se omezil na ironický úsměv.
Když jsem se dostal k přepážce, paní u odbavení měla výraz, že už dnes viděla úplně všechno a nic ji nemůže překvapit. Podala mi palubní vstupenku a popřála „hezký let“ tónem, který spíš znamenal „další, prosím“.
Další kapitola byla bezpečnostní kontrola. Sundat pásek, bundu, hodinky, vyndat počítač, tekutiny do sáčku… vždycky si tam připadám, jako bych se měl rozebrat na náhradní díly. Přede mnou stál starší pán, který neustále pípající rám nechápal. Po třetím pokusu už se všichni smáli – nakonec se ukázalo, že má v botě zapomenutý malý šroubováček.
Já jsem prošel bez pípnutí, ale moje batohová flaštička s vodou způsobila poplach. Strážník se na mě podíval pohledem: „Takový amatér.“ Vodu mi samozřejmě zabavili.
Za kontrolou jsem měl pocit vítězství. Ale pak přišla další fáze – čekání u gate. Tam se ukázal plný repertoár lidských povah. Jeden muž chodil sem a tam, telefonoval tak hlasitě, že jsem znal jeho pracovní problémy i to, že nesnáší kolegu jménem Karel. Na druhé straně seděla mladá dvojice, která se držela za ruce a šeptala si zamilovaná slova, jako by se chystali na útěk z pohádky.
Pak nastoupila paní, která měla potřebu neustále komentovat vše, co se děje. „Podívej se na něj, ten určitě poletí poprvé! A támhleto dítě, to je hrozné, jak křičí! A ta paní má moc krátkou sukni.“ Bylo to, jako by si člověk pustil audio komentář k filmu, o který vůbec nestál.
A nakonec se objevil typ cestovatele, který všechno ví. Začal vykládat lidem kolem, jak je to s turbulencemi, že „to není nebezpečné“ a že „statisticky je bezpečnější letět než jet autem“. Bylo to sice pravdivé, ale jeho tón profesora nikoho moc nezajímal.
Když se otevřela brána a začal boarding, strhla se klasická mela. I ti, co měli přidělené sedadlo, se cpali dopředu, jako by poslední na palubě musel stát v uličce. Všichni spěchali, tlačili se a mávali palubními vstupenkami jako vstupenkami na koncert. Já jsem si říkal, že tohle je opravdu sociální experiment – nikdo nechce být poslední, i když je to úplně jedno.
Na palubě už bylo zase klidněji. Každý seděl na svém místě, příruční batožiny nad hlavou, a čekalo se na vzlet. Děti, co předtím běhaly po odbavení, teď seděly připoutané a cucaly lízátka. Byznysmen už nefuněl, jen zíral na notebook. A paní s komentáři? Usnula ještě před startem.
Já jsem se díval z okénka na zapadající slunce a přemýšlel, že celé letiště je vlastně taková laboratoř, kde se lidé ocitnou v situaci, kterou nemohou ovlivnit. Jsou v rukou pravidel, front a procesů – a jejich povahy se ukazují v plné nahotě. Někdo se směje, někdo se zlobí, někdo poučuje a někdo prostě spí.
Když jsme se odlepili od země, cítil jsem, že jsem si kromě letenky odnesl i malou lekci. Na letišti se ukáže, že všichni jsme stejní – nervózní, nedočkaví, někdy směšní, jindy roztomilí. A že se vyplatí se na to dívat s nadhledem. Protože nakonec všichni stejně skončíme na palubě toho samého letadla.
