Článek
Místo toho jsem tam stál sám, s rukou v kapse, kde mě hřál malý černý sametový obal – a ona nikde. Zmizela. Ne dramaticky, ne se slzami nebo křikem. Prostě… zmizela. Odešla dřív, než jsem stačil cokoliv říct.
Poznali jsme se před třemi lety v práci. Nebyla to žádná láska na první pohled, spíš takový ten pozvolný přerod sympatie v něco hlubšího. Seděli jsme spolu na open space, občas si hodili poznámku přes stůl, pak šli párkrát na oběd, na kafe. Bylo to nenápadné, přirozené. Nikdo z nás netlačil, nehrál žádnou hru. A to mě na ní hrozně bavilo. Že byla klidná. Že si na nic nehrála. Že když řekla, že něco chce, tak to opravdu chtěla. A když řekla, že něco nechce, nemělo smysl ji přesvědčovat.
Začali jsme spolu chodit zhruba po půl roce. Byli jsme oba po nějakých rozchodech, trochu opatrní, ale šli jsme do toho. Ne rychle, ale jistě. Věci se postupně skládaly. Společné víkendy, první dovolená, pak spolubydlení. Nikdy jsme neměli takovou tu bouřlivou vášeň, ale bylo nám spolu dobře. Klidně. Teple. A to mi tehdy připadalo jako ten nejlepší základ. Vážně jsem si myslel, že tohle je ono. Že už nemusím hledat dál.
Když jsem se rozhodl, že ji požádám o ruku, nešlo o žádný impulz. Dlouho jsem o tom přemýšlel. Počítal, plánoval, uvažoval, jestli je to vzájemné. Ne že bych se bál odmítnutí, spíš jsem chtěl, aby to opravdu sedlo. Koupil jsem prsten. Ne kdovíjak drahý, ale krásný. Takový, jaký by si mohla vybrat sama. Malý, jednoduchý, se světle modrým kamenem, protože modrou měla nejradši. Nosil jsem ho měsíc schovaný v ponožkách v šuplíku.
Pak jsem naplánoval dovolenou. Týden u moře, žádný luxus, ale čistý hotel, pláž, výhled. Řekl jsem si, že to udělám při západu slunce. Klišé? Možná. Ale chtěl jsem, aby to bylo hezké. Aby si to zapamatovala. A hlavně – aby věděla, že to myslím vážně.
Od začátku dovolené mi přišla trochu jiná. Ne odtažitá, spíš zamlklá. Jako by se jí něco honilo hlavou. Ptát jsem se nechtěl moc nahlas – člověk si vždycky řekne, že je možná jen unavená, že potřebuje prostor. Bral jsem to jako součást její povahy. Nikdy nebyla z těch, co všechno vykecají. Spíš si věci držela v sobě. A já to respektoval. Možná až moc.
Den D měl být čtvrtý večer. Celý den jsem byl nervózní, ale snažil jsem se nedat nic znát. Našli jsme takovou klidnou zátoku, kde skoro nikdo nebyl. Ona si šla zaplavat, já seděl na ručníku a přemýšlel, jak začnu. Jenže když se vrátila z vody, podívala se na mě úplně jinak. Ne zamilovaně, ne roztomile. Spíš smutně. Sedla si vedle mě, ani se neusmála, a pak jen řekla: „Lukáši, já musím něco říct.“
A řekla. Klidně, bez hysterie, bez vyčítání. Že se v tom posledním půlroce necítí dobře. Že si není jistá, jestli je tohle to, co chce. Že má pocit, že spíš fungujeme než žijeme. A že už se tak necítí nějakou dobu. Prý se to snažila potlačit, překrýt hezkými věcmi, dovolenou, plánováním budoucnosti. Ale že to nezabírá. Že jí chybí vášeň. A nejvíc – že jí chybí sama sebe.
Byl jsem jak opařený. Ne proto, že bych to neviděl přicházet. Možná jsem to trochu tušil. Ale měl jsem pocit, že to zvládneme. Že stačí si promluvit, naladit se znovu. Jenže ona už byla dál. Dál než já. V hlavě už měla vyklizeno.
Ten večer odešla. Ne s kufrem a výkřikem, ale se slovy, že si zabookovala jiné ubytování. Nechtěla se hádat. Nechtěla mě „trápit pohledem na ni“, jak řekla. A já tam zůstal sedět s tím pitomým prstýnkem v kapse. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zůstal jsem ještě tři dny. Ne proto, že bych si to chtěl užít, ale protože jsem to potřeboval nějak vstřebat.
Po návratu jsme si ještě párkrát psali. Věcně, slušně, klidně. Žádné drama. Jen to, co bývá nejhorší – ten tichý konec bez bouřky. Bez jasného bodu. Bez katarze. A já pořád nevím, co s tím prstenem. Pořád ho mám. Leží v tom samém šuplíku, kde čekal před dovolenou. Jen už není schovaný v ponožkách. Jen leží. Tak, jak tam zůstalo něco i ve mně.
Někdy přemýšlím, co bylo špatně. Jestli jsem si jí byl moc jistý. Jestli jsem ji nedokázal včas přečíst. Jestli jsem nebyl příliš pohodlný. A někdy si zase říkám, že jsem prostě věřil na něco, co druhý už dávno přestal chtít. Možná jsme oba šli dál, ale každý jiným směrem.
Dnes už to bolí míň. Ale pořád cítím takový zvláštní smutek, kdykoli slyším slovo „zásnuby“. Nezávidím. Jen mi v hlavě probleskne ten obraz – zátoka, večerní světlo, teplý písek. A místo smíchu ticho.
Možná jsem si měl toho večera ten prsten prostě nasadit sám. A říct si: „Teď budeš chvíli žít pro sebe.“ Možná to ještě udělám. Ale zatím ne. Zatím jen sbírám odvahu přiznat si, že někdy nestačí milovat. Někdy ani neuděláte nic špatně. Jen se to prostě nestane.
A to bolí ze všeho nejvíc. Že nemáte koho obvinit. Ani sebe. Ani ji. Protože to celé bylo opravdové. Jen… ne až do konce.
