Článek
Miluji své dítě. Tohle musím říct hned na začátku, jako omluvu. Jako pojistku. Jako důkaz, že nejsem monstrum. Miluji ho tak, že bych za něj skočila pod auto, že bych nespala týdny, že bych se rozkrájela. A přesto jsou dny, kdy mám chuť vzít klíče, obout boty a jít. Jen tak. Bez vysvětlování.
Když se narodil, brečela jsem štěstím. Všichni mi říkali, že teď konečně pochopím smysl života. Usmívala jsem se. Fotila. Sdílela. Vypadala jako ideální máma. Jenže nikdo neviděl ty noci. To ticho mezi pláčem, které je horší než křik. To nekonečné „zase“.
Zase vstáváš.
Zase kojíš.
Zase uspáváš.
Zase dáváš víc, než máš.
Říkali mi, že to přejde. Že si zvyknu. Že to stojí za to. Nikdo mi neřekl, že můžeš milovat někoho tak strašně moc a zároveň toužit po tom být aspoň chvíli sama. Ne jako matka. Ale jako člověk.
Jsou dny, kdy se na mě usměje a já mám pocit, že to všechno dává smysl. A pak jsou dny, kdy brečí hodinu v kuse, já nevím proč, jsem vyčerpaná, a v hlavě mi probleskne myšlenka: Už nemůžu. A hned za ní přijde stud. Protože správná máma takhle nepřemýšlí.
Když jsem to jednou řekla nahlas kamarádce, ztuhla. „To přece nemůžeš myslet vážně,“ odpověděla. A já pochopila, že některé pravdy se neříkají. Že mateřství má povolené jen dvě emoce, štěstí a vděčnost. Únava ještě projde. Zoufalství ne.
Utéct neznamená nemilovat. Utéct znamená chtít nadechnout. Chtít ticho. Chtít se vyspat bez toho, aby někdo něco potřeboval. Chtít si dojít na záchod bez pláče za dveřmi.
Jsou večery, kdy sedím na zemi v koupelně, hlava opřená o pračku, a poslouchám, jak mě volá. A já si dávám pět vteřin. Jen pět. Abych se nerozpadla. Abych se zvedla a šla tam zpátky.
Nikdo tě nepřipraví na to, že přijdeš o sebe. Ne najednou. Pomalu. Po kouskách. Přestaneš být žena, kamarádka, partnerka. Jsi máma. Nonstop. Bez pauzy. Bez výpovědi.
A když si dovolíš pomyslet, že bys chtěla jiný život, hned se trestáš. Protože tohle sis přála. Tohle jsi chtěla. Tak si nestěžuj.
Jenže realita mateřství není Instagram. Je to pot. Je to únava, která se nedá dospat. Je to pocit, že dáváš a dáváš a nikdo se tě neptá, kolik ještě můžeš.
Jsou chvíle, kdy si představuji, že jedu vlakem někam daleko. Sedím u okna. Nikdo mě nevolá. Nikdo mě nepotřebuje. A pak si představím jeho tvář. A vrátím se. Vždycky se vrátím. I když nikam neodejdu.
Miluji své dítě. Ale někdy bych chtěla utéct od té role, která mě pohltila. Od očekávání. Od neustálé odpovědnosti. Od pocitu, že už nikdy nebudu jen já.
Jednou mi někdo řekl, že dobrá máma je ta, která vydrží všechno. Já si myslím, že dobrá máma je ta, která si přizná, že je to někdy na hraně. Že láska a vyčerpání můžou existovat zároveň.
Neutíkám. Zůstávám. Každý den znovu. Ale přestala jsem si lhát, že je to snadné. A přestala jsem se nenávidět za myšlenky, které přijdou, když už nemůžu.
Protože utéct v hlavě není totéž jako utéct doopravdy. A někdy je právě tohle jediné, co tě udrží na místě.
