Článek
Moje dcera se změnila k nepoznání. A nejhorší na tom je, že neumím říct kdy přesně. Nebyl to jeden den, jedna hádka, jedna událost. Bylo to plíživé. Jako když se díváš na dům, který pomalu praská, ale všimneš si toho až ve chvíli, kdy se utrhne kus zdi.
Šárce je patnáct. Věk, o kterém všichni říkají, že je „složitý“. Jenže to slovo je slabé. Protože složité je puzzle. Složité je rozhodování. Tohle je ztráta.
Začalo to oblečením. Smála jsem se tomu. Každá bota jiná, mikina o tři čísla větší, vlasy věčně v obličeji. Říkala jsem si puberta, hledá se. Nechala jsem ji být. Nechtěla jsem být ta matka, co dusí, zakazuje, kontroluje.
Pak přibyl piercing. Jeden. Druhý. Třetí. Ani mi o tom neřekla. Všimla jsem si až u večeře, když se mi vyhýbala pohledem.
„Proč jsi mi o tom neřekla?“
„Protože bys mi to zakázala,“ odsekla.
Možná měla pravdu. Ale bolelo mě, že se mnou už ani nemluvila.
Přestala se smát. Přestala vyprávět. Zavřela se do pokoje a já zůstala na chodbě s pocitem, že klepu na dveře někoho cizího. Každá otázka ji obtěžovala. Každý zájem byl útok.
Ve škole se to zhoršilo. Volali mi. „Je jiná.“ „Je drzá.“ „Nesoustředěná.“
Seděla jsem u stolu, držela telefon a přemýšlela, kdy jsem to pokazila. Protože někdo to pokazit musel. A kdo jiný než já?
Zkoušela jsem mluvit. Opravdu. Bez křiku. Bez výčitek.
„Šárko, děje se něco?“
„Ne.“
„Jsi v pořádku?“
„Jo.“
„Můžu ti nějak pomoct?“
„Nech mě.“
A tak jsem ji nechala. A nenáviděla se za to.
Jednou jsem vešla do jejího pokoje, když nebyla doma. Ne proto, abych šmírovala. Chtěla jsem vyvětrat. Jenže jsem našla věci, které mě vyděsily. Vzkazy. Zprávy. Slova plná nenávisti k sobě samé. Fotky, kde se schovává. Kde si ubližuje.
Seděla jsem na posteli a brečela. Tiše. Aby mě neslyšela. Protože jsem pochopila, že už to není o oblečení. Ani o vzdoru. Bylo to o bolesti, kterou jsem přehlédla.
Když jsem ji s tím konfrontovala, vybuchla. Křičela, že ji sleduji. Že ji nechápu. Že ji nikdo nechápe. Řekla mi věci, které mě bodly hluboko. Že jsem špatná máma. Že by bylo lepší, kdyby tu nebyla.
Tu noc jsem nespala. Seděla jsem u jejího pokoje a poslouchala každý zvuk. Uvědomila jsem si, že jsem se bála být přísná, a tak jsem byla slepá.
Dnes spolu chodíme k psycholožce. Někdy mlčí. Někdy pláče. Někdy na mě ani nepodívá. Nezlepšilo se to zázračně. Není to hezký příběh s rychlým koncem.
Pořád nosí každou botu jinou. Pořád si dává vlasy do obličeje. Pořád mě někdy nenávidí.
Ale občas… občas si ke mně sedne. Mlčí.
A to mi zatím musí stačit.
Protože už vím jedno, moje dcera se nezměnila k nepoznání.
Jen jsem příliš dlouho neviděla, jak moc se trápí.
