Článek
Bylo to jedno slunečné odpoledne, kdy se u dveří ozvalo zvonění. Otevírám a tam stojí moje sestra, usměvavá a triumfální, s obrovskou krabicí pod paží. „Mám pro děti dárek!“ oznámila s takovou pýchou, jako by přinesla Nobelovu cenu.
Děti se okamžitě rozběhly a já jsem jen tiše doufala, že to nebude něco, co nás přivede k šílenství. Sestra otevřela krabici a vytáhla hračku – velikou, hlučnou, blikající a podivně vonící plastovou věc. „Podívejte, to je nejlepší věc, co jsem kdy našla!“
Hned první okamžik byl trochu varovný. Hračka vydala zvuk, který připomínal sirénu, když ji jen trochu zatřepali. Děti byly nadšené. My už méně. „No, tak dobře,“ pomyslela jsem si. „Malá hlučná zábava, to přežijeme.“
První hodina byla ještě zábavná. Děti se smály, honily se s hračkou a málem z ní spadly omráčené světelnými efekty. Sestra stála vedle a pyšně kroutila hlavou. „Vidíte, jak skvělý dárek jsem vybrala?“
Pak přišel večer. Hračka začala sama od sebe vydávat zvuky. Neustále. Jedna melodie střídala druhou a světla blikala jako diskotéka v miniatuře. Děti se smály, já se snažila přečíst noviny, manžel měl výraz, jako by chtěl zmizet z planety.
Druhý den byl ještě horší. Hračka byla zapnutá sotva dvě minuty, když se z ní ozval podivný šramot. Děti se rozběhly ke dveřím a sestra se tvářila, že je všechno v pořádku. „To je jen zvuk motoru, nic se neděje.“
Nicméně zvuk se postupně měnil v nepříjemný bzukot, který připomínal roj vos. Děti křičely radostí, my křičeli zoufalstvím. Hračka začala vibrovat natolik, že se posadila na stůl a málem převrhla vázu s květinami.
Večer toho druhého dne jsem už jen stála a koukala, jak hračka hystericky bliká, vydává nepřirozené zvuky a děti se jí smějí. „Musíme to vyhodit,“ řekla jsem rozhodně, a manžel jen přikývl. Sestra se tvářila zaskočeně, ale nakonec přiznala: „Asi jsem to přehnala.“
Vyhodit hračku nebylo úplně snadné. Nejprve jsme ji zabalili do pytle, který vydával podivné šustivé zvuky pokaždé, když jsme ho zvedli. Pak jsme ji nesli k popelnici a děti volaly: „Ne! Ne, mami!“ Bylo jasné, že pro ně byla to nejlepší věc na světě. Pro nás… no, spíš noční můra.
Když jsme ji konečně odnesli, manžel si povzdechl: „Tohle byl dárek století – spíš než zábavný, tak traumatický.“ A já jen tiše přemýšlela, jak je možné, že něco, co vypadá tak nevinně, dokáže způsobit tolik chaosu během dvou dní.
Sestra nám po odjezdu poslala zprávu: „Tak co? Děti si ho užily?“ Manžel odpověděl krátce: „Ano, ale my už méně.“ A já přidala: „A také si užily výlet k popelnici.“
I přes všechny problémy jsme se nakonec smáli. Protože ačkoliv jsme hračku museli vyhodit, dny s ní byly plné zábavy, i když spíš neplánované a naší trpělivosti testující. A děti? Ty se dožadovaly nového, trochu bezpečnějšího dárku.
Od té doby máme jasné pravidlo: žádné dárky od sestry, které blikají, bzučí nebo vibrují, bez předchozího schválení rodiči. A sestra? Ta se směje stále, protože ví, že její dárek se stal legendou.
Nakonec jsme si uvědomili jednu věc: i když jsme hračku vyhodili, vzpomínky na ty dva dny plné chaosu, smíchu a bzučícího plastu zůstanou navždy.
