Článek
Když se na návsi rozkřiklo, že ženský spolek „Jarní růže“ má novou předsedkyni, nikdo tomu zpočátku nevěnoval pozornost. Ve vsi se pořád něco dělo, někdo se rozvedl, někdo prodal traktor, někdo našel sousedovu slepici v garáži. Ale když se ukázalo, kdo tou novou předsedkyní je, zpozorněli úplně všichni.Moje tchyně.
Ta samá tchyně, která na poslední schůzce spolku tvrdila, že už je z ženských akcí unavená a že si chce dát pauzu, „dokud se ty ostatní ženy nezačnou chovat rozumně“.
Jak k tomu došlo, nikdo přesně nevěděl. Tchyně se jednoho dne prostě objevila s prohhlášením, že byla „jednomyslně zvolena“. Jednomyslně, jejími vlastními slovy. Jenže se rychle ukázalo, že žádné hlasování se nekonalo, a že některé členky spolku se o té volbě dozvěděly až ráno v obchodě u Reginy, která to samozřejmě rozhlásila rychleji než sirény na hasičárně.
Vesnice zabzučela.
„Jak může být zvolená, když jsme nehlasovaly?“
„To si jen tak udělí funkci?“
„To zas bude cirkus.“
A taky že byl.
Ještě ten týden svolala tchyně schůzi, kde se měly probírat její „nové reformy“. Tchán doma jen zakroutil hlavou a šel si raději nepřítomně opravovat staré hrábě, protože věděl, že když se jeho žena něco umane, je to jako bouřka, obejít ji nejde, maximálně si schovat hlavu.
Přišla jsem na schůzi jako doprovod. Nebyla jsem členkou spolku, ale tchyně trvala na tom, že „rodina má být u toho, když začíná nová éra“. Ženy seděly kolem stolů a někdo už z nervů otvíral brambůrky, což se normálně dělalo až na konci jednání. Atmosféra byla napjatá jako struny na houslích.
Tchyně si stoupla doprostřed místnosti, ruce zkřížila a dramaticky vyčkávala, až nastane ticho. To se podařilo až po tom, co paní Nídlová přestala šeptat sousedce, že tohle ještě nezažila ani za komunistů.
„Děkuji, že jste přišly,“ začala tchyně. „Dnes zahájíme novou kapitolu našeho spolku. Dosavadní činnost byla… no, řekněme… chaotická.“
Paní Malátová si odkašlala tak hlasitě, až sebou trhla i sklenička na stole.
Tchyně vytáhla složku plnou papírů. „Připravila jsem nový organizační řád, plán akcí, pravidla pro účast a členské povinnosti.“
Když to dořekla, půlka žen zbledla. V našem spolku se totiž nikdy žádná pravidla nepsala. Jediným nepsaným zákonem bylo, že každá donese něco k jídlu a že když se někdo pohádá, do týdne se to zapomene.
Jenže moje tchyně se rozhodla to změnit. Začala diktovat.
Povinná účast alespoň na sedmdesáti procentech akcí.
Příspěvek navýšený o padesát korun na člena.
Povinnost hlasovat pouze „v souladu s kolektivním duchem spolku“, ačkoli nikdo nevěděl, co to znamená.
A vrchol byl návrh na vytvoření funkce „hlavní koordinátorky kulturních aktivit“. Tu funkci si samozřejmě psala pro sebe.
Ženy začaly nesouhlasně bzučet. Paní Vacková, která byla v klubu nejdéle, se postavila: „Jakože my jsme ti neorganizovaní? Vždyť my jsme dělaly plesy, dobročinný bazárek i vítání jara ještě v době, kdy jsi byla mladé děvče!“
Tchyně se na ni usmála tím svým úsměvem, který byl zdvořilý jen na povrchu. „Právě proto je potřeba posunout se dál.“ Začala hádka. Nejdřív slušná. Pak mírně ironická.
A nakonec taková, že by se dala rozdávat jako divadelní vstupenka.
Některé z žen se snažily najít kompromis, ale tchyně byla neoblomná. Během chvíle se ukázalo, že její představa vedení spolku je podobně demokratická jako počasí: dělá si, co chce, a když se vám to nelíbí, klidně vás spláchne.
Schůze se rozpadla. Ženy odcházely ve skupinkách a u každých dveří se šeptalo něco jiného , od ironických poznámek po dramatická prohlášení o vystoupení ze spolku. Moje tchýně ovšem stála uprostřed místnosti, jako by právě triumfovala.
„Tak, to bylo úspěšné,“ oznámila mi.
„To bych úplně neřekla,“ podotkla jsem opatrně.
„Ale prosím tě,“ mávla rukou. „Jen si musejí zvyknout na pořádek.“
Jenže nezvykly.
Během dvou týdnů ohlásilo vystoupení třináct žen. Zůstaly jen tři – z nichž dvě byly tchyniny kamarádky a třetí paní, která špatně slyšela a pořádně nepochopila, o co jde. A tak vznikl paradox: tchýně se stala předsedkyní spolku, který vlastně skoro nikdo nechtěl.
A protože vesnice je malá a drby rychlé, nejenže se o tom mluvilo všude, od krámu po hospodu, ale dostalo se to dokonce i na obecní úřad. Starosta ji přátelsky požádal, aby své „reformy“ trochu zmírnila, protože to prý působí „napětí ve společnosti“. Tchýně samozřejmě odmítla.
A pak přišla ta věc, která všechno zlomila.
Do schránky jí přišel dopis. Nebyl podepsaný. Byl stručný:
„Funkce se nedává sama. Funkce se získává důvěrou. Tuhle nemáte.“
Nikdy se nezjistilo, kdo to napsal. Tchyně tipovala paní Vackovou nebo Reginu z obchodu. A ona ten ten dopis nepřiznala nikomu kromě mě, ale já poznala, že s ní zamával.
Na další schůzi, která už vypadala spíš jako setkání tří lidí čekajících na autobus, oznámila, že „po zralé úvaze odstupuje a předává prostor novým talentům“.
Na návsi se o tom mluvilo ještě měsíce. Ne proto, že by to bylo skandální.
Ale protože vesnice miluje příběhy, a tahle malá kronika pýchy, ambicí a ženské ješitnosti byla dokonale lidská.
A možná i varovná.
Protože na vesnici platí jednoduché pravidlo:
Kdo si sám dá korunu na hlavu, ten se může také sám korunovat králem.
Ale lidé kolem něj? Ti se budou jen dívat, občas smát a nakonec odejdou.
