Článek
Ležela jsem už v posteli, když se pokojem rozezněl ten protivný vyzváněcí tón. V polospánku jsem popadla telefon, a když jsem uviděla, kdo volá, posadila jsem se, jako by mě někdo polil studenou vodou.
„Pane bože, proč mi volá?“ proletělo mi hlavou. Šéf byl pověstný tím, že má všechno pod kontrolou, a kdybych měla tipovat, myslela bych, že spí s mobilem položeným na nočním stolku a připraveným na další meeting.
„Halo?“ zvedla jsem to s rozechvělým hlasem.
„Lucie, omlouvám se, že volám takhle pozdě,“ ozval se jeho klidný, ale trochu naléhavý hlas. „Potřebuju od vás velkou laskavost.“
V tu chvíli jsem si představila všechno možné – že ho někdo unesl, že shořela kancelář, že se zhroutil server. Ale nic z toho se nepotvrdilo.
„Já jsem… uvízl. Mám menší problém,“ řekl a odmlčel se. „Jsem na druhém konci města, v restauraci. Nemůžu řídit a potřebuji odvoz.“
Na chvíli jsem ztuhla. „Vy chcete, abych vás v noci odvezla?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Ano. Nemám se na koho jiného obrátit. Vím, že je to nevhodné, ale opravdu bych to od vás potřeboval.“
Představila jsem si ho – vždy upravený, důsledný, perfektní. A teď? Seděl někde v baru a volal své podřízené, aby ho vyzvedla. Bylo to absurdní.
Oblékla jsem se a vyrazila. Po cestě jsem přemýšlela, jestli to není nějaký test. On občas rád zkoušel lidi – jestli jsou ochotní jít nad rámec povinností. Jenže tohle bylo jiné.
Když jsem přijela, viděla jsem ho sedět na lavičce před restaurací. Vypadal unaveně, trochu ztraceně. Nebyl opilý tak, že by nemohl stát, ale rozhodně nebyl ve stavu, kdy by měl sednout za volant.
„Děkuju,“ řekl tiše, když nasedl. „Víte, někdy mám pocit, že musím být pořád dokonalý. Ale dneska už to prostě nešlo.“
Cesta byla zvláštní. Seděl vedle mě, hlavu opřenou o okno, a najednou začal mluvit o věcech, které by člověk od šéfa nečekal. Že je unavený z nekonečných jednání. Že se doma necítí dobře. Že má pocit, že i když všechno vede pevnou rukou, sám ztrácí směr.
Poslouchala jsem ho a najednou jsem si uvědomila, že to není žádný stroj na peníze a příkazy, jak jsme si o něm s kolegy často mysleli. Je to jen člověk – s vlastními slabostmi, s chybami, s bolestmi, které maskuje oblekem a přísným výrazem.
Když jsme dorazili k jeho domu, podíval se na mě a řekl: „Nikomu o tomhle neříkejte. Nechci, aby mě v práci viděli jinak.“ Usmála jsem se a kývla.
Doma jsem pak dlouho nemohla usnout. Pořád jsem slyšela jeho hlas, když říkal, že už to prostě nešlo. Připadalo mi zvláštní, že si v tu chvíli vybral právě mě. A ještě zvláštnější bylo, že jsem necítila zlost, ale spíš soucit.
Další den v práci se choval, jako by se nic nestalo. Přísný pohled, rychlé pokyny, všechno podle pravidel. Jen když se naše oči setkaly, na vteřinu mi věnoval jiný, lidský pohled.
Od té noci se mezi námi něco změnilo. Nebyli jsme přátelé, pořád byl mým šéfem. Ale věděla jsem, že za tou maskou dokonalosti je člověk, který má občas slabou chvíli. A že někdy i ti nejsilnější potřebují zavolat o půlnoci někomu, kdo je prostě odveze domů.
