Článek
Můj tchán Karel je legenda. Nejen v rodině, ale i v celé ulici. Říká se o něm, že dokáže ušetřit i na dechu. A něco na tom bude. Když jde do obchodu, bere si vlastní igelitku, kterou používá už patnáctý rok, a na dně má poznámku tužkou: „Nezapomeň kouknout na slevy.“
Jednou jsem ho přistihl, jak v supermarketu stojí před regálem s pečivem a zkoumá rohlíky. Ne podle čerstvosti, ale podle ceny.
„Tyhle jsou zlevněné,“ říká vážně, „včerejší. Ale když je dáš na chvíli do trouby, jsou jak nové.“
Vzal jich osm. Vždycky osm, nikdy sedm nebo devět. Říkal, že „to tak vychází přesně na týden“.
Když se doma zvedne účet za elektřinu o pár korun, mluví o „plýtvání“. A když tchyně navrhne, že by si mohli dát k obědu lososa, odpoví: „Copak jsme arabští šejkové? Máme přece tuňáka ve vlastní šťávě.“
Přestože ho máme všichni rádi, jeho šetřivost se občas mění ve sport. Například si nechává přivést plyn od levnějšího dodavatele, ale jen na zimu, a na jaře přechází zpátky. Kvůli úspoře pár stovek je schopný vyplnit tři formuláře a volat na infolinku dvakrát denně.
Jednou jsme jeli všichni na rodinný výlet. Zastavili jsme na pumpě a já navrhl, že koupím kávu pro všechny. Karel jen zvedl obočí.
„Kafe? Za padesát korun?“
„No jo, klasické pumpové,“ říkám.
„To bych si radši dal vodu z kohoutku,“ prohlásil a skutečně si ji nalil z plastové lahve, kterou vozí v autě. Říká jí „strategická rezerva“.
A pak přišlo velké odhalení.
Jednoho dne při nedělním obědě mezi polévkou a hlavním chodem jen tak mimochodem prohodil:
„Tak jsme to s Frantou koupili.“
„Co?“ ptám se.
„No tu chatu. U moře. V Chorvatsku.“
Všichni ztichli. Myslel jsem, že si dělá legraci. On, který si rozpočítává máslo podle gramů, má chatu u moře?
„A jak jsi to myslel, že jste to koupili?“
„Normálně. Na půlku. Franta měl známého realitního makléře. Hotovost. Aby to bylo rychlejší.“
Hotovost. To slovo zaznělo jako výstřel.
„Počkej,“ říkám, „ty jsi měl tolik peněz v hotovosti?“
„Samozřejmě. Doma. Kde jinde? Já bankám nevěřím. Tam ti to zdaní, zpoplatní a nakonec ztratíš všechno.“
Tchyně jen protočila oči.
„On má v šuplíku obálky,“ řekla. „Na každé napsáno: auto, oprava střechy, rezerva a pak tajná. A ta tajná je ta chata.“
Ukázalo se, že tchán si už patnáct let každý měsíc odkládal peníze. Malé částky, pár stovek, někdy tisícovku. Nikdy to nikomu neřekl. Tvrdil, že „šetří na důchod“. Ve skutečnosti šetřil na svůj sen – mít vlastní kousek moře.
„A proč jsi to tajil?“ zeptal jsem se.
„Protože byste se smáli. Všichni dneska žijete na úvěr, všechno na splátky. Já ne. Já si to prostě koupil. Hotově. A mám klid.“
A měl. Když nám pak ukázal fotky, nikdo se už nesmál. Malá chata, výhled na zátoku, olivovníky kolem, padesát metrů k pláži. Bylo to krásné.
„A kolik tě to stálo?“ zeptal jsem se tiše.
„Dost,“ řekl s úsměvem. „Ale víš, co je na tom nejlepší? Každý rohlík, co jsem si nekoupil navíc, každý zhasnutý vypínač, každá ušetřená koruna mě přivedla sem.“
Najednou mi jeho „lakomství“ začalo dávat smysl. Nešetřil, protože by byl skrblík. Šetřil, protože měl cíl. Všechno, co dělal, mělo směr. Jen ho nikomu neřekl.
Když jsme za ním poprvé přijeli do té chaty, seděl na terase, pil levné víno z plastového kelímku a měl ten nejspokojenější výraz na světě.
„Tak co, Karle,“ říkám, „teď už si snad dopřeješ i čerstvý rohlík, ne?“
Zasmál se. „To víš že ne. Ty nejlepší si přece musím nechat na ráno.“
Dnes, když ho vidím, jak se prochází po své malé terase s výhledem na moře, chápu, že i lakomost může mít duši. Že to, co my mladší považujeme za přehnané škudlení, může být vlastně jen jiná forma trpělivosti.
Karel nikdy neměl rád řeči o investicích, úrocích a hypotékách. Říkal: „Nejlepší úrok je ten, že víš, na co šetříš.“
A když jsem ho naposledy viděl, jak sedí u stolu s rohlíkem, rajčetem a úsměvem, pochopil jsem, že tenhle člověk má všechno, co potřebuje.
Možná je lakomý. Možná přehání. Ale když večer zavírá oči a slyší šumění moře, určitě si říká, že to stálo za každý suchý rohlík, který kdy jedl.
A já? Od té doby si taky dávám bokem pár stovek. Ne proto, že bych chtěl chatu. Ale protože jsem pochopil, že skutečné bohatství není v utrácení, ale v trpělivém čekání na ten okamžik, kdy si můžeš říct: Tak teď už to stálo za to.
