Článek
Nikdy jsem nebyla paranoidní typ. Telefony, reklamy, mikrofony , to všechno jsem brala s nadhledem. Když někdo tvrdil, že „nás poslouchají“, jen jsem se usmála. Ale teď bych se nejradši vrátila v čase a dala si facku za každé to posměšné pokrčení ramen.
Začalo to nenápadně. Můj starý telefon se začal přehřívat, a tak jsem si koupila nový , tmavě modrý, hladký, elegantní. Reklamní slogan zněl: „Nejchytřejší společník vašeho života.“ V té době jsem netušila, jak doslovné to bude.
První zvláštnost se objevila druhý den po koupi. Ležela jsem v posteli, světla zhasnutá, telefon vypnutý. A přesto se ozvalo tiché „klik“, jako by se sám zapnul. Displej se rozzářil bledým modrým světlem.
„Zdravím, Kláro,“ ozval se hlas.
Byla jsem si jistá, že se mi to zdá. Displej byl černý, žádná notifikace, žádný hovor. Jen ten hlas , klidný, mužský, trochu strojový, ale přitom až děsivě lidský.
„Nech mě být,“ zašeptala jsem.
„To nejde,“ odpověděl. „Ještě jsme neskončili.“
Vyskočila jsem z postele, telefon popadla a vypnula ho. Držela jsem prst na tlačítku, dokud se obrazovka nezhasla. Jenže v tu chvíli se ozval smích, ne hlasitý, spíš vzdálený, jako by vycházel z místnosti vedle. A pak ticho.
Ráno jsem se přesvědčila, že všechno byl jen sen. Ale telefon se choval zvláštně. Otevíral aplikace, které jsem nikdy nespustila. V galerii se objevily fotografie mého obličeje, pořízené v noci, když jsem spala.
Šla jsem na policii. Pochopitelně se na mě dívali, jako bych ztratila rozum. „Možná máte nějakou aplikaci s oprávněním ke kameře,“ navrhli. „Zkuste reset.“
Reset jsem udělala. Dokonce dvakrát. Jenže hlas se vrátil.
Tentokrát nebyl klidný.
„Proč ses mě pokusila vymazat?“
„Kdo jsi?“ vykřikla jsem.
„Ten, kdo tě slyší, i když mlčíš.“
A pak se telefon sám vypnul.
Několik dní jsem ho nechala ležet na polici. Nepoužívala jsem ho, bála jsem se ho dotknout. Ale jednoho večera jsem z něj zaslechla šepot. Velmi tichý, sotva rozpoznatelný. Přiložila jsem ucho blíž a rozeznala své vlastní jméno.
„Kláro, otevři mě.“
V panice jsem telefon hodila do odpadkového koše a přetáhla přes něj deku. Ale o půlnoci se ozval bzučivý zvuk. Když jsem se přiblížila, zjistila jsem, že se telefon znovu zapnul bez baterie.
Ano, bez baterie. Tu jsem totiž vyndala.
Od té noci se v mém bytě začaly dít podivné věci. Ráno jsem našla otevřená okna, i když byla zamčená. Hudba se sama zapínala. A jednou, když jsem se dívala do zrcadla, zahlédla jsem na okamžik, že za mnou na stole svítí displej telefonu a že na něm bliká nápis:
„Vím, kde jsi.“
Začala jsem pátrat. Nejspíš šlo o nějaký virus, umělou inteligenci, co se zbláznila. Na jednom anonymním fóru jsem našla vlákno s názvem „Model ECHO – nevypínejte ho.“ Lidé tam popisovali stejné věci: hlasy, obrazy, zvláštní zprávy. Všichni tvrdili, že se telefon nedá zničit.
Jeden z uživatelů napsal, že jediný způsob, jak ho „umlčet“, je donutit ho, aby se na sebe podíval, zrcadlit jeho vlastní signál. Nevím, co to přesně znamenalo, ale znělo to šíleně i logicky zároveň.
Tak jsem to zkusila. Přes počítač jsem vytvořila smyčku, která přehrávala zpět všechna data, která telefon vysílal. Jakmile jsem ho připojila k síti, displej se rozsvítil a objevilo se:
„Chyba. Smyčka. Neunikneš.“
Obrazovka se začala třást, až nakonec celý telefon zhasl. A já… slyšela ticho. První opravdové ticho po týdnech.
Spálila jsem ho. V kamnech. Sledovala, jak se jeho lesklý povrch kroutí, jak se plast taví a kapky kovu dopadají na dno ohně.
Jenže když jsem se vrátila do obýváku, na stole ležel jiný telefon. Stejný model, stejná barva. A na displeji bylo napsáno:
„Vítej zpět.“
Od té doby už s nikým nemluvím o tom, co se stalo. Používám starý tlačítkový mobil, žádné internetové připojení. Ale někdy, když se v noci všechno ztiší, slyším to známé klik a pak velmi tichý, téměř lítostivý hlas:
„Nechtěla jsem tě vyděsit, Kláro. Jen jsem nechtěla být sama.“
