Článek
Na chalupu na Vysočině jsem jela s jednoduchým plánem: vypnout telefon, uvařit si kafe v plecháčku, spát, kdy se mi zachce, a konečně dopsat článek, který jsem už měsíc odkládala. Byl začátek října, vzduch voněl dýmem z prvních kamen, za oknem lezl podzim po loukách jako pomalý zlodějíček a já jsem měla pocit, že jsem konečně našla prostor nadechnout se.
Chalupa patřila mé babičce a v dětství jsem tu strávila minimálně dvě léta. Milovala jsem to tady, vrzající podlahy, pavučiny v rozích, zahradu, která nebyla nikdy úplně zkrocená. Babička vždycky říkala, že dům má vlastní povahu. Tehdy jsem jí nevěřila. Těch pár dnů mě však přesvědčilo, že na tom možná něco bylo.
První večer byl klidný. Založila jsem oheň v kamnech, uvařila si čaj a sedla si ke stolu, abych začala psát. Vítr se opíral do okenic a starý ořech před chalupou šuměl jako hučící moře. Bylo to přesně takové ticho, jaké jsem potřebovala. Ticho, které není úplně ticho, ale takové to měkké, chlupaté ticho, co člověka obejme.
Kolem desáté jsem zhasla a šla si lehnout. Teplé peřiny a chladná místnost mě ukolébaly, ani nevím jak.
Probudil mě zvuk. Ne prudký, ne hlasitý. Spíš jako když se někdo opře loktem o starý stůl a ten si úlevně vzdechne. To zapraskání dřeva, to známé „křup“, které v tichu působí mnohem hlasitěji. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Stará chalupa. To se děje.
Pak to přišlo znovu. A znovu.
Sotva jsem otevřela oči, uvědomila jsem si dvě věci:
- V pokoji byla větší zima, než když jsem usínala.
- Zvuk nešel z chodby ani z kuchyně, ozýval se přímo z vedlejšího pokoje, který babička vždycky zamykala.
Babiččin pokojíček - tak jsme tu místnost nazývali odjakživa. Byl to nejmenší, nejchladnější a nejplnější pokoj v celé chalupě. Poličky přeplněné drobnostmi, šaty v komodě ještě pořád vonící po levanduli, nad postelí vyšívaný obrázek svatého Josefa. Když babička odešla, zamkli jsme ho prostě proto, že tam nikdo nechodil a nebylo potřeba s tím něco dělat.
Teď jsem tam ale byla jen já.
Zavrtala jsem se hlouběji pod peřinu a rozhodla se ignorovat cokoliv, co se tam dělo. Pokud to bylo něco živého, kuna, myš, kočka, ráno to vyřeším. Pokud to nebylo živé… no, o tom jsem radši nepřemýšlela.
Jenže pak zarachotila klika.
Úplně jasně. Kov o kov, jako když se někdo zkusmo opře o dveře a pokusí se je otevřít. Nikdo mě nepřesvědčí, že to mohla být jen teplotní dilatace dřeva, jak mi později říkali přátelé. Já to slyšela. Někdo sahal na kliku.
Chvíli jsem zůstala ležet, neschopná se pohnout. Srdce mi mlátilo tak, až jsem měla pocit, že se roztříští o žebra. V chalupě byla tma hustá jako dehet a já jsem měla dojem, že ji můžu skoro ochutnat.
„To nic není,“ zašeptala jsem sama sobě. Hlas mi ale zněl cize.
Natáhla jsem se po mobilu, ale přestože jsem ho na začátku pobytu vypnula, baterka už byla skoro pryč. Rozsvítila jsem ho jen na krátký okamžik. Stačilo to, abych viděla, že dveře do pokojíčku zůstávají zavřené. Uklidnilo mě to, ale jen trochu.
Zvuk už se neopakoval. Nakonec jsem po dlouhé době znovu usnula, vyčerpaná napětím.
Ráno bylo všechno jiné. Slunce pronikalo skrz záclonu, v kamnech ještě dohořívaly uhlíky a svět vypadal zase normálně. Všechno, co mě děsilo v noci, se teď zdálo směšné. Noc má zvláštní schopnost udělat z obyčejných zvuků přízraky.
Udělala jsem si kávu a rozhodla se podívat do pokojíčku. Vytáhla jsem klíč z hřebíku u dveří, odemkla… a nic. Všechno bylo přesně tak, jak si pamatuji. Komoda zavřená. Šaty na ramínku. Obraz svatého Josefa se díval trochu přísně, ale to dělal vždycky.
Už jsem chtěla odejít, když jsem si všimla jedné věci.
Na stole u okna ležela otevřená stará kniha. Bible. Ale ne ta babiččina, tahle byla mnohem starší, s potrhanou vazbou a zažloutlými stránkami. Babička ji nikdy neměla. Nikdy.
A nebyla jen otevřená. Byla otevřená přesně na pasáži, kterou si pamatuji z dětství, když mi ji babička kdysi před spaním četla:
„Neboj se, neboť já jsem s tebou.“
Sedla jsem si, prsty se mi lehce třásly. Nevysvětlitelné, řekla bych. Ale já jsem měla spíš pocit… zvláštního klidu. Jako by mě někdo konejšil.
Ten den jsem na chalupě zůstala. A další taky. Zvláštní zvuky se nevrátily, pokojíček zůstal tichý. Ale já jsem od té první noci měla pocit, že tu nejsem tak úplně sama a že to není nic zlého.
Když jsem odjížděla, zamkla jsem chalupu a na okamžik položila ruku na staré dveře.
„Babi,“ zašeptala jsem, „díky.“
A tentokrát jsem se nebála vůbec.
