Článek
Byl to ten typ dovolené, na kterou se těšíte celý rok – chalupa po známých, kus lesa hned za plotem a hospoda, kam se dá dojít pěšky. Už první večer jsme seděli u piva a říkali si, že tohle je přesně ono. Tchán, který má ve všem jasno a do všeho se vrhá s vervou, už od začátku plánoval, že nás „místní naučí, jak se chytají ryby“. Nikdo mu to nevymlouval – věděli jsme, že jeho plány většinou končí komicky. A měli jsme pravdu.
Druhý den dopoledne jsme šli na obhlídku rybníka. Nebyl to žádný rybářský ráj, spíš zapomenutá nádrž, kde se proháněly kachny a kolem poletovaly vážky. Tchán se hned jal vykládat, že ryby pozná už podle kruhů na hladině, a že kdyby chtěl, do večera má kapra jak malovaný. Na břehu stálo staré, šikmé molo, které by se hodilo spíš do muzea křivých staveb než k vodě. Přesto se rozhodl, že po něm půjde, aby nám předvedl, jak se „správně stojí nad vodou“.
Měl v ruce pivo, na tváři spokojený úsměv a sebevědomí, které by mu mohl závidět olympijský skokan do dálky. Udělal první krok, molo zavrzalo. Druhý krok – molo se zhoupnulo. Třetí krok už ale nedopadl. Nohy mu podjely, pivo vystřelilo vzhůru a tchán, náš hrdina, zmizel pod hladinou s mohutným šplouchnutím.
Okamžik ticha. A pak – smích. Ale ne jen tak ledajaký. Smála se hospoda. Ano, ta hospoda, co stála naproti rybníku a měla otevřená okna. Hosté měli výhled jako v první řadě divadla a my jen viděli, jak se všichni vyklánějí, tleskají a brečí smíchy. Jeden štamgast dokonce zakřičel: „Hele, novej plavec do družstva!“ a ostatní se složili.
Tchán se vynořil s řasami na hlavě a výrazem muže, který ještě pořád doufá, že to udrží pod kontrolou. „To jsem chtěl jen vyzkoušet,“ zamumlal, zatímco se marně snažil vylézt zpátky na molo. Voda mu kapala z nosu a na rameni mu visel kus rákosí. Hospodský mezitím přinesl ručník a podával mu ho přes plot, sotva popadaje dech od smíchu.
Rodina stála na břehu a snažila se tvářit vážně, ale moc nám to nešlo. Já jsem se dusil smíchem, manželka se chytala za hlavu a vnučka prohlásila naprosto bezelstně: „Dědo, ty jsi jak žába!“ To byla poslední rána jeho důstojnosti.
Následující hodiny byly v duchu neúnavného vyprávění. Každý host v hospodě měl vlastní verzi jeho pádu. V jedné se prý tchán vrhl dobrovolně, aby zachránil pivo. V jiné údajně skočil šipku, protože viděl pod hladinou sumce. A v další ho měl stáhnout kapr, který už na břehu čekal na guláš. Nikdo se neshodl, co je pravda, ale smích neutichal.
Tchán to nesl statečně. Druhý den, když jsme přišli do hospody na oběd, se ozvalo jednohlasné: „Už jde náš plavec!“ A on, s kamennou tváří, objednal: „Jedno suchý, prosím.“ A měl vyhráno – smáli se všichni, ale tentokrát už s ním, ne jemu.
Od té chvíle se stal legendou vesnice. Stačilo jen zmínit rybník a každý měl v očích jiskru. A my jsme pochopili, že tahle dovolená nebude vzpomínaná kvůli ohníčkům nebo procházkám, ale kvůli tomu, jak tchán okusil český rybník přímo před zraky celé hospody.
Když jsme pak odjížděli domů, ještě pořád se u nás doma vyprávělo. Děti malovaly obrázky dědy v rybníku, já jsem si v duchu přehrával jeho let vzduchem a manželka jen rezignovaně kroutila hlavou. Ale i ona se smála, když tchán prohlásil: „Tak hlavně, že jsem zjistil, že voda je mokrá.“
Byla to dovolená, na kterou nikdy nezapomeneme. Ne kvůli krásné přírodě, ale kvůli tomu, že tchán, náš rodinný generál, skončil jako největší atrakce vesnice. A i když se tehdy snažil tvářit, že to má pod kontrolou, všichni dobře víme, že do rybníka spadl prostě a jednoduše jako pytel brambor.
A hospoda? Ta se směje dodnes.
