Článek
Řím mě přivítal sluncem, které pálilo i přes konec září. Byla to moje první dovolená o samotě – po rozvodu, po letech, kdy jsem pořád na něco čekala. Na odvahu, na vhodnou chvíli, na nový začátek.
V hotelu jsem byla nejdřív trochu ztracená. Na recepci mluvili lámanou angličtinou, výtah pískal a pokoj voněl po levanduli a prachu. Ale hned večer jsem se rozhodla, že si to prostě užiju. Vyšla jsem ven, bez mapy, jen tak. Uličky voněly kávou, pizzou a svobodou.
A tam jsem ho potkala.
Stál před malou kavárnou v postranní uličce. Měl bílé košili s vyhrnutými rukávy, pár dní strniště a ten zvláštní klid, který mají muži, co nikam nespěchají. Když se na mě usmál, bylo to jako filmový záběr, u kterého ti srdce přeskočí, i když víš, že to je jen film.
„You are not from here,“ řekl s lehkým přízvukem a oči mu pobaveně jiskřily.
„No,“ zasmála jsem se. „And you?“
„Maybe I am. Maybe I am not,“ odpověděl.
Jmenoval se Matteo. Nebo aspoň to říkal.
Seděli jsme spolu na terase kavárny až do noci. Mluvil anglicky s měkkým italským přízvukem a já mu rozuměla spíš očima než slovy. Vyprávěl, že pracuje jako fotograf, že miluje moře a stará auta, že jeho máma pochází ze Sieny. Znělo to všechno tak přirozeně, že jsem se přistihla, jak mu věřím každé slovo.
Další dny jsme se potkávali znovu. Náhodou a pak už záměrně. Vzal mě na trh, kde jsem ochutnala nejlepší pomeranče svého života, na vyhlídku, kde jsme mlčky sledovali západ slunce, i do malé galerie, kde prý visely obrazy jeho kamaráda. Držel mě za ruku a všechno se zdálo samozřejmé.
„Ty se směješ očima,“ řekl mi jednou.
„A ty umíš říkat přesně to, co chci slyšet,“ odpověděla jsem.
Zasmál se a políbil mě.
Bylo to krásné. Tak obyčejně krásné, že jsem si říkala – možná tohle je ono. Ne ohňostroj, ne drama, jen klid, dotek, pocit, že jsi tam, kde máš být.
Když jsem odjížděla, objal mě a slíbil, že přijede. Že se prý vždycky chtěl podívat do Prahy. Dal mi svou vizitku – Matteo Rossi, photographer – a já si ji schovala do peněženky jako talisman.
Doma se mi po něm stýskalo víc, než jsem čekala. Psali jsme si každý den. Posílal mi fotky moře, já jemu fotky z práce, z kavárny, ze života. Volali jsme si večer, jeho hlas byl tichý a klidný. Říkal mi bella mia a já mu věřila.
Až jednou přestal odepisovat.
Ne hned, jen tak pomalu. Nejdřív o den později, pak dva. Omluvy, že má moc práce, že cestuje.
„Pošlu ti fotky z Milána,“ napsal.
Neposlal.
Začala jsem být nervózní. Ne proto, že by mi dlužil pozornost – ale proto, že jsem cítila, že se něco mění. Ten tón, ta jistota.
A pak jsem si jednoho večera řekla, že se podívám na jeho web, na tu adresu z vizitky.
Nebyl tam žádný Matteo Rossi, photographer.
Jen prázdná stránka a text domain for sale.
Chvíli jsem seděla u počítače a zírala na obrazovku. Zkusila jsem vyhledat jeho jméno. Bylo jich spousta – zpěvák, kuchař, designér, ale žádný, který by odpovídal tomu mému Matteovi. Nakonec jsem si vzpomněla, že mi kdysi ukazoval fotky z galerie, kde měl prý přátele. Našla jsem tu galerii. Otevřela jsem jejich instagram. A tam – na fotce ze stejného dne, kdy jsme tam byli – stál vedle mě. Jenže v popisku bylo jeho jméno jiné.
Marco Bianchi.
S ženou a dvěma dětmi.
Zírala jsem na tu fotku dlouho. Pak jsem si nalila skleničku vína a nechala to všechno doznít.
Nebyla jsem naštvaná. Ani zklamaná tak, jak bych čekala. Spíš prázdná. Protože mi došlo, že jsem nebyla jediná, kdo si něco vymyslel. On mi dal roli, kterou potřeboval – a já ji přijala. Protože jsem taky potřebovala věřit, že ještě můžu začít znovu.
Pár dní nato mi napsal:
„I’m sorry. You were real, I was not.“
To byla poslední zpráva.
Dnes, když si vzpomenu na Itálii, necítím zlobu. Spíš zvláštní vděčnost. Ten příběh mě naučil něco, co jsem si do té doby neuvědomila – že člověk může potkat někoho, kdo mu ukáže, co mu chybí, i když sám není opravdový.
A možná právě proto na něj nemůžu zapomenout.
Ne kvůli němu. Ale kvůli sobě. Protože díky němu jsem se znovu naučila věřit – tentokrát ne cizím slovům, ale sobě.
