Článek
Řecko jsem si vysnila dávno. Slunce, historie, olivové háje a bílé domečky na kopcích. To všechno se mi v hlavě spojovalo s představou dokonalého útěku. A nakonec se to stalo skutečností. Koupila jsem zájezd, sbalila kufr a vydala se za tím snem, aniž bych tušila, že tam potkám člověka, který na chvíli převrátí celý můj život vzhůru nohama.
První dny probíhaly tak, jak by člověk čekal. Ležela jsem u bazénu, objevovala místní taverny a nechávala se unášet klidem, který doma nezažívám. Po několika dnech jsem se přece jen rozhodla, že není možné strávit dovolenou jen válením. Přidala jsem se proto k výletu, který hotel nabízel. Lodí po okolních ostrůvcích. A právě tam se to stalo.
Stála jsem na palubě, vítr mi cuchal vlasy a já se cítila neuvěřitelně svobodně. Najednou se vedle mě objevil muž, vysoký, tmavovlasý, s úsměvem, který by dokázal rozzářit i nejtemnější kout. Dal se se mnou do řeči, nejprve nenápadně, jen pár vět o tom, odkud jsem a co mě přivedlo do Řecka. Jeho angličtina byla lehce lámaná, ale o to působivější. Cítila jsem, že si rozumíme, že jeho pohled není jen zdvořilý, ale opravdový. V tu chvíli jsem ještě netušila, že si na tomhle výletu poprvé sáhnu na iluzi, která se brzy rozpadne.
Další dny jsme spolu trávili čím dál více času. V hotelu se vždy objevil, když jsem šla na snídani, večer mě doprovodil do města a ukazoval mi místa, kam turisté běžně nezavítají. Seděli jsme v zapadlých kavárničkách a smáli se maličkostem. Bylo to jako film, který si píše vlastní scénář. V jeho přítomnosti jsem zapomínala na všechno. Najednou mi nepřipadalo podstatné, co bude za týden, až se vrátím domů. Byla jsem tam a teď s ním.
Nebylo možné si nevšimnout, jak se na mě dívá. Ten pohled jsem už dlouho nezažila. Nebyl to jen zájem, byla v tom i něha a něco, co ve mně probouzelo pocit, že konečně nejsem jen někým do počtu. Po večerech jsme sedávali na pláži, poslouchali šumění moře a já se přistihla, že mu otevírám své srdce víc, než by se asi na dovolené slušelo. Vyprávěla jsem mu o svém životě doma, o práci, o tom, jak těžké je najít muže, který to myslí vážně. On jen poslouchal a občas položil otázku, která prozrazovala, že mu opravdu záleží na tom, co říkám.
Bylo snadné uvěřit, že jsem potkala muže svých snů. Vypadal tak opravdově. Nevnucoval se, netlačil na mě, nesliboval vzdušné zámky. Jen byl. A já si začínala malovat představy, jak by to mohlo být, kdybychom se potkávali i dál, kdyby to nebyla jen krátká epizoda u moře.
Jenže pak přišel večer, který všechno změnil. Seděli jsme na terase jedné taverny, pili víno a já se ho ptala, čím se vlastně živí, co dělá, když zrovna neprovází turisty po ostrůvcích. Podíval se na mě a jeho úsměv se na okamžik vytratil. Najednou jsem v jeho tváři viděla váhání. A pak to řekl. Nepracuje, nemá žádnou stálou práci, nemá ani rodinu, o které mi předtím naznačoval. Přijel sem jen na čas, protože doma v Albánii prý nemá nic. A ženy jako já, turistiky na dovolené, jsou pro něj způsob, jak přežít.
Bylo to jako ledová sprcha. Najednou jsem měla pocit, že sedím naproti cizinci, kterého vůbec neznám. Všechno to kouzlo, všechny ty večery u moře, úsměvy a něžné pohledy. Co z toho bylo opravdové a co jen hra? Nedokázala jsem se ho zeptat, jestli mu alespoň něco z toho myslel vážně. Mlčela jsem, jen jsem se snažila nedat na sobě znát, jak moc mě to zasáhlo.
Ten večer jsme se rozloučili mnohem dřív než obvykle. On se snažil tvářit, že se nic nestalo, ale já už věděla, že to nejde. Druhý den jsem ho v hotelu nevyhledávala. Sice jsem ho zahlédla, jak stojí u bazénu a čeká, ale odvrátila jsem zrak. Bylo to těžké, protože kousek ve mně pořád doufal, že to byla jen nešikovná upřímnost, že to celé není tak, jak řekl. Ale rozum napovídal, že musím odejít.
Zbytek dovolené jsem strávila spíš sama. Procházela jsem se, četla knížky, občas si udělala menší výlet. Už to nebylo to Řecko, které mě zpočátku tolik okouzlilo. Všechno se zbarvilo tím zklamáním, které jsem si odnesla. Ale přesto jsem si z té cesty odvezla i něco cenného. Uvědomila jsem si, že sny o muži, který přijde a vytrhne mě z reality, jsou nebezpečné. Že je lepší stát nohama pevně na zemi, než se nechat unést iluzí.
Možná jsem tam nenašla lásku, jakou jsem si vysnila. Ale našla jsem odpověď na otázku, kterou jsem si dlouho kladla. Proč je důležité věřit hlavně sobě a ne těm, kdo se objeví v nejlepším světle jen na chvíli. A to je možná cennější než jakákoli letní románová vzpomínka.
Nikol, Brumov
