Článek
Byl pátek ráno a já stála na nádraží s jedním kufříkem a laptopovou taškou přes rameno. Jela jsem na firemní teambuilding – poprvé bez známého kolegy po svém boku. V hlavě jsem měla různé scénáře: nové hry, spousta smíchu, večerní posezení u ohně. Všechno to znělo tak idylicky, že jsem se musela sama sobě zasmát.
Když jsem dorazila na místo, bylo to staré horské středisko s chatkami a velkou loukou, kde se měla konat většina aktivit. Lidé už se tam scházeli – skupinky kolegů se smály, objímaly a vyprávěly si vtipy, jako by se znali odjakživa. A já? Já stála v rohu a cítila se jako v cizí partě.
První aktivita byla seznamovací hra. „Každý se představí a řekne něco zvláštního o sobě,“ oznámil organizátor.
Když přišel můj čas, řekla jsem své jméno, oddychla jsem si a dodala: „A miluji čaj s medem.“
Skupina se krátce uchechtla a přešla na dalšího. Nic moc. Jenže já cítila, jak se mi zvyšuje tep – každý pohled, každé šustnutí papíru, každý smích někoho jiného mě píchal v břiše.
Pak přišla hlavní týmová hra – stavba mostu z lana a desek. Byly nás dvě skupiny a já byla přiřazena k té, která měla nejméně lidí a nejvíc konfliktů. Hned od začátku začalo drama. Jeden kolega neustále kritizoval každý můj návrh, druhá kolegyně si s námi vůbec nepovídala a organizátor stál opodál a jen pozoroval.
„Ne, to takhle nefunguje,“ pronesl muž s překříženýma rukama. „My potřebujeme pevnější strukturu. Tohle je katastrofa.“
Snažila jsem se reagovat klidně, navrhla jsem drobnou změnu, ale byla jsem přehlušena hlasitými pokyny ostatních. Most se nakonec sice postavil, ale napětí mezi námi viselo ve vzduchu jako těžký oblak.
Odpoledne přišla „outdoorová překážková dráha“. Měla být zábavná, měla podporovat důvěru a spolupráci. Místo toho byla moje noční můra. Jeden z kolegů mě popostrčil při lezení přes překážku, aniž by se omluvil. Další kolegyně mi podkopla nohy, když jsem chtěla pomoci někomu jinému. Hlavou mi prolétla myšlenka: „Tohle je snad reálná verze reality show, jen bez kamer.“
Večer měla být volná zábava u ohně. Doufala jsem, že alespoň tam si najdu někoho, s kým budu moci v klidu promluvit. Jenže přišla šokující scéna – jeden z kolegů, který se celý den tvářil přátelsky, otevřeně zesměšnil mojí neschopnost projít lanovou překážkou. Všichni se smáli, včetně organizátorů.
Cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. Srdce mi bušilo a já musela odvrátit pohled, abych nezačala křičet nebo brečet. U ohně zůstali jen ti, kteří byli stejně jako já spíš tiší pozorovatelé. Sedla jsem si na kraj a jen tiše popíjela čaj, který jsem si přinesla z chatky.
V noci, když všichni šli spát, jsem si uvědomila, že se cítím vyčerpaná nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Neměla jsem žádnou podporu, žádného spojence, žádnou oporu. Zjištění bylo kruté – ten teambuilding, který měl posílit tým, mě naučil spíš, jak být sama proti tlaku skupiny a jak se ubránit pasivní agresi.
Ráno jsem se rozhodla odejít. Poslední aktivita už pro mě neměla žádný význam. Sbírala jsem věci, rychle se rozloučila a zamířila na vlak. Po cestě domů jsem si připadala vyčerpaná, ale zároveň zvláštně osvobozená. Pochopila jsem, že někdy je lepší stát si za sebou a nečekat, že vás ostatní „vezmou za ruku“, i když je to teambuilding.
Když jsem dorazila domů, přivítala mě radostně moje kočka a děti mě rozesmály svými historkami. Najednou se všechno napětí rozplynulo. Pochopila jsem, že ne každé kolektivní cvičení je pro všechny a že některé situace prostě slouží jen k tomu, aby člověk poznal sám sebe.
Ten teambuilding mi toho dal hodně. Ne, nebylo to posílení přátelských vazeb. Ale naučil mě, že i v nepříjemných situacích, kdy se cítíte opuštění, můžete najít svoji sílu a klid. A že někdy je odchod tou nejlepší možností – protože je lepší chránit svou psychiku než snášet něco, co by vás ponižovalo.
Od té doby, kdykoli slyším o firemním telebuldingu, usměju se a vzpomenu si na ten svůj. A upřímně? Nikomu bych ho nepřála.
