Článek
V naší firmě je generální ředitel pan Dvořák taková mytická postava. Vídáme ho možná dvakrát do roka, obvykle jen jako vzdálenou siluetu na tiskové konferenci nebo na krátké videoprezentaci. Je to člověk, který drží veškerou moc a dostat se k němu s vlastním nápadem, který by mohl ovlivnit kariéru, je prakticky nemožné.
Proto jsem si řekla, že letošní vánoční večírek v luxusním hotelu bude moje příležitost. Měsíce jsem pracovala na revolučním projektu na zefektivnění našeho HR oddělení. Věděla jsem, že to má potenciál ušetřit firmě miliony, ale potřebovala jsem to prodat přímo tomu, kdo o tom rozhoduje. Panu Dvořákovi.
Pečlivě jsem si připravila deset klíčových vět, které bych stihla říct mezi drinkem a drobným občerstvením. Takový elevator pitch v praxi. Oblečení jsem volila strategicky – ne moc vyzývavé, ale profesionální a sebevědomé.
Do sálu jsem vešla odhodlaně. Po půlhodině jsem si nalila sklenku vína, abych otupila počáteční nervozitu, a začala pátrat. Všude samí kolegové, manažeři, se kterými se vídám denně. A pak jsem ho uviděla. U stolu s občerstvením, sám, v elegantním, tmavém obleku, uhlazený, s prošedivělými vlasy a s vizáží člověka, který má pod kontrolou celé impérium. Měl v ruce tác s chlebíčky.
To je on. Konečně, pomyslela jsem si. Vypadal přesně jako na té vzdálené fotografii ve firemním bulletinu. Jen jsem nechápala, proč si sám nosí občerstvení, ale přičítala jsem to jeho nekonvenčnímu, lidskému přístupu k podřízeným. Možná se chtěl cítit víc jako jeden z nás.
Srdce mi tlouklo jako zvon. Byla to chvíle, na kterou jsem čekala. Narovnala jsem se, nasadila svůj nejlepší profesionální úsměv a zamířila k němu.
„Dobrý večer, pane Dvořáku,“ řekla jsem s co největší jistotou.
Muž se na mě laskavě usmál. Vypadal trochu unaveně, ale přátelsky. „Dobrý večer. Nechcete chlebíček? Mám s uzeným lososem, nebo s vajíčkovou pomazánkou. Tu děláme dneska obzvlášť dobrou.“ Zvedl tác a mírně se uklonil.
Polkla jsem. Losos. Dobře. Přesně ten detail, který si zapamatuji. „Děkuji, vezmu si s lososem. Ale vlastně jsem k Vám přišla s něčím důležitějším než s jídlem. Vím, že nemáte moc času, ale mám pro Vás návrh, který by mohl zvýšit efektivitu o dvacet procent.“
Muž s tácem se mírně zamračil, ale zřejmě se snažil být zdvořilý. Odložil tác na malý stolek. „Dvacet procent, to zní ambiciózně. Povídejte, jakou máte vizi?“
Nadechla jsem se a vypustila svou připravenou deseti-větnou prezentaci. Vysvětlovala jsem mu, jak naše stávající IT systémy způsobují zbytečné prodlevy, a jak můj nový koncept, postavený na umělé inteligenci, dokáže automatizovat rutinní náborové procesy. Mluvila jsem rychle a přesvědčivě.
On mě pozorně poslouchal, občas kývl hlavou, a v jednu chvíli si dokonce otřel ruku od drobku. Byl to skvělý posluchač, to se mu musí nechat.
Když jsem skončila, vydechla jsem úlevou a čekala na pochvalu, nebo alespoň na pozvánku do jeho kanceláře.
Muž se usmál. „To je velmi zajímavý, velmi podrobný návrh, slečno…“
„Petra. Jmenuji se Petra Nováková a pracuji v HR,“ pomohla jsem mu.
„Velmi zajímavý, Petro. Vážně to zní, že jste do toho vložila spoustu práce. Ale…můžu Vám nabídnout skvělou paštiku s brusinkami? Kolegyně má dovolenou a dělám dneska cover.“
V tu chvíli mi došlo, když mi podal chlebíček. Znovu. A že právě použil slovo cover, což je termín z gastronomie. A že ten oblek, ač drahý, vypadal jako uniforma. A že ten tác, který odložil, byl jeho pracovní nástroj.
Podívala jsem se mu do očí. Byl to číšník.
V sále se ozval hlasitý smích, když se ke mně přiblížil kolega z financí. „Jejda, Petro, koukám, že jsi se konečně seznámila s Vláďou! Vláďa je náš dvorní číšník, který obsluhuje naše akce už pět let. Vždycky je tak elegantní, že ho každý plete s VIP hostem. Vláďo, ona si myslela, že jsi pan Dvořák?“
Vláďa, číšník, se rozesmál. „To se stává často, slečno. Ale ten Váš nápad zněl zajímavě. Jestli to firmě ušetří miliony, to byste si zasloužila prémii, ne paštiku.“
Cítila jsem, jak mi rudne obličej. Chtěla jsem se propadnout do země. Můj desetiminutový, brilantní elevator pitch pro generálního ředitele jsem právě přednesla číšníkovi, který mi teď podával paštiku.
Omluvila jsem se, vzala si chlebíček a rychle se vzdálila. O pět minut později jsem v rohu sálu potkala skutečného pana Dvořáka. Ten vypadal ještě starší a unavenější, než jsem si představovala a v ruce měl překvapivě sklenku sodovky.
Už jsem si netroufla. V tichosti jsem snědla chlebíček s paštikou a odešla.
Druhý den ráno mi ovšem volal šéf HR. „Petro, skvělý nápad! Vláďa mi volal hned ráno, jak jsi ho ohromila. Říkal, že ten tvůj projekt je geniální a že ho musím okamžitě poslat panu generálnímu řediteli.“
Vláďa, číšník s kariérním potenciálem mi sice nedal kariérní postup, ale postrčil mě blíž k němu, než bych se odvážila sama.
A já jsem zjistila, že i když si spletete ředitele s číšníkem, někdy ten číšník má u ředitele větší slovo, než byste čekala. A že paštika s brusinkami může být nejlepší investice do kariéry.
