Článek
Měla jsem ten večer chuť na trochu nostalgie. Vystupovalo naše oblíbené české duo z devadesátek, na které jsme kdysi chodili jako puberťačky s partou kamarádek. V hale to vonělo pivem, potem a vzrušením, lidé zpívali texty zpaměti a já se na chvíli ocitla o dvacet let zpátky.
Stála jsem uprostřed davu, když jsem koutkem oka zahlédla tvář, kterou bych poznala mezi tisíci. Marek. Moje první velká láska. Člověk, se kterým jsem plánovala budoucnost, ale život to nakonec nasměroval jinam. Na chvíli se mi zastavilo srdce.
Zůstal stát jen pár metrů ode mě. Otočil se a naše oči se potkaly. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli mě poznal. Pak se usmál tím známým úsměvem, který jsem kdysi znala do posledního detailu. A v tu chvíli jsem věděla, že minulost se mi vrací rychleji, než bych čekala.
Prodrali jsme se k sobě davem a najednou jsme stáli tváří v tvář. „Ahoj,“ řekl. Obyčejné slovo, a přitom ve mně rozvířilo lavinu vzpomínek. Odpověděla jsem stejně prostě, ale cítila jsem, jak se mi třesou ruce.
Nepamatuji si přesně, o čem jsme mluvili během prvních minut. Možná o hudbě, možná o tom, že jsme se tak dlouho neviděli. Ale pamatuju si jasně, že vedle něj zmizel celý svět. Bylo to, jako bychom pokračovali v rozhovoru, který kdysi přerušila léta ticha.
Po koncertu jsme šli ven. Vzduch byl chladný a my se smáli, jak jsme oba promrzlí. Zastavili jsme se u stánku s klobásami a koupili si jednu napůl, přesně jako dřív, když jsme po večerech sedávali na lavičce u řeky.
Vyprávěl mi o svém životě – že má za sebou rozvod, dvě děti, práci, která ho baví i vyčerpává. Já jsem mu řekla o sobě, o cestách, které mě dovedly jinam, než jsem si kdysi představovala. Všechno bylo zvláštně upřímné. Žádné přetvářky, žádné hry.
Cítila jsem směsici emocí. Radost, že ho znovu vidím. Hořkost, že jsme ztratili tolik společných let. A také zvědavost – co se stane dál? Bylo mezi námi ticho, ale ne nepříjemné. Takové, které vás spojuje, protože víte, že některé věci se vyslovit ani nemusí.
Když jsme se nakonec loučili, bylo to zvláštní. Nebyl to chladný rozchod, kdy se už nikdy neozvete. Nebyl to ani slib, že odteď budeme každý den spolu. Bylo to něco mezi tím. Podali jsme si ruce a v jeho očích jsem viděla, že i on cítí, že tohle nebylo poslední setkání.
Cestou domů jsem přemýšlela, jak zvláštní jsou náhody. Jeden večer, jeden koncert, a člověk potká někoho, kdo byl kdysi středem jeho světa. Minulost se mi nevrátila jako bolestná vzpomínka, ale jako připomínka, že některé vztahy v nás zůstávají, i když život běží dál.
Ten večer jsem usínala s pocitem, že čas sice bere spoustu věcí, ale taky nám může něco vrátit. A že možná to, co jsme kdysi měli, nemusí zůstat jen ve vzpomínkách. Možná to může být i začátek něčeho nového – i když v úplně jiné kapitole života.
