Článek
Dlouho jsem váhala, jestli tam vůbec jít.
Pozvánka přišla mailem – „20 let po maturitě! Těšíme se!“ – s třemi vykřičníky a hromadou smajlíků. Klikla jsem na „možná přijdu“ a nechala to být.
Měla jsem pocit, že už nemám co ukazovat.
Žádná kariéra, žádný muž, žádné exotické fotky na Instagramu. Jen já, práce v knihovně a ticho mého bytu.
Ale nakonec jsem šla. Kvůli zvědavosti. A možná i kvůli sobě.
Sraz se konal v hospodě, kam jsme kdysi chodili po škole. Místo se nezměnilo – stejný pult, stejné sklenice, dokonce i ten samý číšník, jen o dvacet let starší.
Všichni už tam byli, když jsem přišla.
Smích, hluk, objetí. A já, stojící u dveří, s pocitem, že jsem tam omylem.
„Ježiš, Lenka!“ zvolala Jana, naše bývalá třídní hvězda. Vypadala stejně jako tehdy, jen s dražší kabelkou.
Objala mě – rychle, povrchně – a hned se otočila k jinému.
„Tohle je můj manžel, podnikáme spolu,“ dodala mezi řečí.
Usmála jsem se a kývla.
Sedla jsem si stranou, mezi lidi, se kterými jsem kdysi skoro nemluvila. Na stole pivo, talíře, hluk, historky.
„Pamatuješ, jak jsme opisovali z fyziky?“
„A ty tvoje básničky, Leni!“
Všichni se smáli, ale jejich oči klouzaly jinam. K úspěšnějším, k hlučnějším.
Cítila jsem se průhledná.
Jako někdo, kdo kdysi byl součástí něčeho, ale už dávno nepatří nikam.
Pak přišel pozdě.
Pavel.
Nikdy jsme si nebyli blízcí, ale sedával za mnou. Pamatuju si jeho smích, i to, jak mi jednou tajně pomohl opsat test, protože jsem se bála, že propadnu.
Dnes vypadal unaveně. Oči měl jiný – hlubší, zraněnější.
„Ahoj, Leni,“ řekl a posadil se naproti mně.
„Ahoj,“ odpověděla jsem.
Chvíli bylo ticho, pak si objednal minerálku.
Smích kolem nás zesílil. Lidé vzpomínali, porovnávali, chlubili se. Pavel poslouchal, ale nemluvil.
Když už jsem si myslela, že se zvednu a půjdu domů, někdo zvedl sklenici:
„Tak si připijme na to, že jsme to všichni zvládli! Každej po svým!“
Všichni zvedli sklenice. A tehdy Pavel tiše, skoro neslyšně, řekl:
„Ne, nezvládli jsme to všichni.“
Hluk utichl.
Otočila se k němu Jana. „Jak to myslíš?“
Podíval se na ni, pak na mě, a zhluboka se nadechl.
„Míša to nezvládla,“ řekl tiše. „Zemřela před třemi lety.“
Míša. Moje nejlepší kamarádka.
Ta, co seděla v první lavici, co se pořád smála, co mi kdysi napsala do památníku: „Ať nikdy nezapomeneš, jak krásné je být vidět.“
O ní nikdo nemluvil roky.
Po maturitě zmizela, přestala se ozývat.
Já jsem jí párkrát psala, ale bez odpovědi.
A pak jsem to vzdala.
„Měla tě ráda,“ pokračoval Pavel. „Často o tobě mluvila. Když se rozvedla, zůstala sama s dcerou. Byla nemocná, ale nechtěla, aby to někdo věděl.“
Jeho hlas se třásl.
„Říkala, že by ti chtěla napsat. Že jsi byla jediná, kdo ji kdy opravdu poslouchal.“
V tu chvíli se mi rozklepaly ruce.
Někdo přinesl další pití, ale já už nevnímala nic. Jen tu větu, která mi zněla v hlavě znovu a znovu:
„Byla jsi jediná, kdo ji kdy opravdu poslouchal.“
Seděla jsem tam a cítila, jak se všechno mění.
Všichni kolem najednou zmlkli, smích vyprchal. Vzduch se naplnil těžkým tichem.
Cítila jsem, že se ve mně cosi láme – stud, který jsem si nesla, pocit bezvýznamnosti, to tiché přesvědčení, že jsem nikdy nic neznamenala.
Protože někdo si mě přece pamatoval.
Někdo mě kdysi viděl.
Po srazu jsem šla domů pěšky. Déšť padal tiše, ulice prázdné.
Otevřela jsem schránku a v ní jsem měla pohlednici. Musela tam ležet už týdny.
Na ní bylo napsáno:
„Leni, kdybych měla ještě jeden den, strávila bych ho s tebou. Děkuju, že jsi mě kdysi naučila, že ticho neznamená nezájem. M.“
Sedla jsem si na schody před domem a rozplakala se.
Byly to slzy smutku, ale i něčeho jiného – vděčnosti.
Za to, že někdy i ten, kdo si připadá neviditelný, zanechá v někom stopu, kterou ani léta nesmažou.
A možná právě o tom je život – ne o tom, kdo mluví nejhlasitěji, ale kdo naslouchá, když ostatní mlčí.
