Článek
Byla to neděle jako každá jiná. Venku se pomalu stmívalo, v kuchyni voněla pečená kuřecí stehna a já už dopředu tušila, jak večer dopadne. Prostřela jsem pro tři, ale stejně jsem počítala jen se dvěma talíři, které se opravdu použijí.
„Večeře za deset minut!“ zavolala jsem směrem k dětskému pokoji.
Odpověď nepřišla. Jen tlumené klepání klávesnice a občasné nadšené „Yes!“ nebo „Ne, ne, ne!“ skrz zavřené dveře.
Můj čtrnáctiletý syn Matěj poslední měsíce trávil večery výhradně u her. Škola ještě jakž takž fungovala, ale rodinné večeře se staly minulostí. Když přišel, snědl jídlo rychle a s telefonem v ruce. Většinou ale nepřišel vůbec.
Zkoušeli jsme všechno. Prosby. Dohody. Časové limity. I hádky.
„Jen dohraju zápas!“
„Teď nemůžu, jsme v týmu!“
„Za pět minut!“ které znamenaly půl hodiny.
Ten večer jsem ani nešla znovu volat. Sedli jsme si s manželem ke stolu sami. Právě když jsem chtěla začít krájet maso, zhaslo světlo.
„Co to bylo?“ zeptal se.
Vteřinu nato se z chodby ozvalo: „Mami? Nejde internet!“
Ukázalo se, že výpadek zasáhl celou ulici. Elektřina fungovala, ale router svítil červeně. Restart nepomohl. Ani druhý. Ani třetí.
Matěj stál u dveří kuchyně, jako by se ocitl v cizím světě.
„Tak… co teď?“ zeptal se.
„Třeba… večeře?“ navrhla jsem opatrně.
Chvíli váhal. Pak si sedl.
Jedli jsme v tichu. Ne nepříjemném, spíš nejistém. Matěj jedl pomalu, bez telefonu. Několikrát se podíval na router, jako by ho mohl silou vůle přinutit k životu.
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se.
„Nevíme,“ odpověděl manžel. „Možná hodinu. Možná do rána.“
Matěj si povzdechl. Dojedl a zůstal sedět. A právě tehdy se stalo něco, co bych nečekala.
„A co budeme dělat?“ zeptal se.
Ta otázka mě překvapila. Ne „můžu jít do pokoje“, ne „můžu na mobil“. Jen prosté, co budeme dělat.
Manžel vstal a otevřel skříň v obýváku. „Pamatuješ na tohle?“ vytáhl starou krabici s deskovými hrami.
Matěj protočil oči. „To je pro děti.“
„Tak si zahrajeme jen jednou,“ navrhla jsem. „Než internet naskočí.“
Sedli jsme si ke stolu. Z jedné hry byla ztracená figurka, druhá měla potrhanou krabici. Nakonec jsme vytáhli staré Dobble a pak Člověče, nezlob se.
První kola byla rozpačitá. Matěj hrál bez nadšení, spíš z nudy. Ale když jsem ho dvakrát vyhodila z domečku, začal protestovat.
„To není fér!“
„Je,“ smál se manžel. „Taková jsou pravidla.“
O deset minut později se smál taky.
Po hodině jsme stále hráli. Internet stále nešel. A v obýváku bylo slyšet něco, co už dlouho ne, náš společný smích.
Kolem deváté Matěj řekl: „Dáme ještě jednu?“
A pak ještě jednu.
Když jsme hru konečně uklidili, bylo skoro deset. Router pořád svítil červeně.
„Zítra to určitě opraví,“ řekl manžel.
Matěj přikývl. Chvíli stál v obýváku. Pak se zeptal: „Můžeme příští neděli hrát zase?“
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem přikývla.
Další neděli internet fungoval. Neřekli jsme nic. Neplánovali jsme nic.
V šest jsem začala chystat večeři.
V půl sedmé přišel Matěj do kuchyně.
„Už to bude?“ zeptal se.
„Za pět minut.“
Sedl si ke stolu. Bez výzvy. Bez protestů.
Po večeři zmizel na chvíli v pokoji. Myslela jsem, že je všechno při starém.
Pak se vrátil s krabicí.
„Tak co hrajeme?“
Nehráli jsme každý týden. Někdy zapomněl. Někdy měl turnaj nebo úkoly. Ale něco se změnilo.
Začal chodit na večeře častěji. Občas nám vyprávěl o hře, o spoluhráčích, o tom, co se mu povedlo. A někdy – ne často, ale někdy – odložil telefon sám.
Jednou jsem se ho zeptala: „Co se vlastně stalo tu neděli?“
Pokrčil rameny. „Nevím. Bylo to… dobrý.“
„Lepší než hra?“
Chvíli přemýšlel.
„Jiný.“
Dlouho jsem si myslela, že proti obrazovkám bojujeme. Že musíme nastavovat limity, kontrolovat čas a hlídat každou minutu.
Ta neděle mě naučila něco jiného.
Děti někdy neutíkají k technologiím proto, že by nás nechtěly. Utíkají tam, kde je to jednodušší. Kde se nic nevyjednává. Kde je zábava hned.
A my jim často nabízíme jen povinnosti: „Pojď jíst.“
„Udělej úkoly.“
„Vypni to.“
Ten večer jsme jim nabídli něco jiného. Společný čas, který nebyl povinnost.
A možná právě proto fungoval.
Router se tehdy rozsvítil až v noci. Ale něco mezi námi se zapnulo mnohem dřív.
Od té doby máme doma malé pravidlo.
Ne výpadkovou neděli.
Neděli bez důvodu.
