Článek
Když jsem před rokem zavřela svůj malý podnik, připadala jsem si jako někdo, kdo přišel o kus identity. Nešlo jen o peníze nebo o práci. Bylo to něco mnohem hlubšího. Každý hrnek, každá fotografie, každý balíček, co jsem odeslala, byl součástí mého života. A najednou nebylo nic. Jen ticho, kartony nevyužitých výrobků a zvláštní prázdnota, která mě obklopovala pokaždé, když jsem prošla kolem bývalé dílny.
Čas plynul a já se snažila přesvědčit sebe i jiné, že je to tak správně. Že to byla kapitola, která skončila, a že na tom není nic špatného. Ale uvnitř mě se pořád držela malá jiskřička, tak maličká, že jsem ji sotva cítila. Většinou ji přehlušil strach. Strach z toho, že znovu selžu. Že se vrhnu do něčeho, co mě nakonec unaví, vyčerpá a pohltí.
A pak přišel ten e-mail.
Seděla jsem u kuchyňského stolu s hrnkem čaje, když mi na obrazovce vyskočila notifikace. Adresa odesílatele mi nic neříkala. Předmět byl jednoduchý: „Dotaz na váš výrobek.“ Automaticky jsem chtěla zprávu jen rychle otevřít, odpovědět, že už nepodnikám, a jít dál. Jenže jakmile jsem začala číst, zastavila jsem se.
„Dobrý den,
možná je to zvláštní, protože jste už delší dobu nic nového nepřidala, ale dovolím si napsat. Před dvěma lety jsem od vás koupila ručně vyráběný zápisník. Nebyl to jen produkt. Byl to kus radosti v období, kdy jsem ji zoufale potřebovala. Váš zápisník mě provázel po celé mé cestě za uzdravením. Nosím ho stále s sebou.
Nedávno se mi konečně podařilo otevřít vlastní malý obchod a chtěla jsem vás požádat, jestli byste byla ochotná vyrobit mi ještě jeden. Stejný nebo podobný. Připomíná mi totiž začátky, které bolí, ale stojí za to.
Pokud už netvoříte, plně to chápu. Jen jsem vám chtěla poděkovat. To, co děláte, má smysl.
S úctou,
Eliška.“
To poslední slovo, „má smysl“, mě zasáhlo víc než cokoliv jiného. Vždycky jsem doufala, že moje práce něco znamená. Ale v tom hektickém kolotoči objednávek, účtů a povinností jsem to přestala vnímat. Podnikání pro mě přestalo být radostí, stalo se rutinou, a nakonec břemenem. Ten zápisník, který jsem vyráběla spíš mezi řečí, se ale někomu stal průvodcem v okamžiku, kdy to nejvíc potřeboval.
Zastavila jsem se a přečetla si e-mail znovu. A pak ještě jednou. Najednou jsem si připadala, jako kdyby mě někdo chytil za ramena a jemně zatřásl. Připomněl mi, kým jsem byla a kým pořád můžu být.
Když jsem otevřela svou starou dílnu, prach se zvedl v tenké vrstvě a ve vzduchu byla taková ta známá, lehce dřevitá vůně. Dotkla jsem se pracovního stolu, na kterém pořád ležely některé nástroje. Projela mnou vlna nostalgie. Jenže tentokrát to nebyla ta zatěžující, bolestná nostalgie, která mi připomínala selhání. Byla to něha. Jako když po dlouhé době objevíte starou fotografii, která vám připomene, že některé věci ve vás nikdy nezmizely.
Pustila jsem se do práce.
Nejdřív pomalu, skoro opatrně. Vybírala jsem papíry, prohlížela staré obálky, přejížděla prsty po kůži, kterou jsem uchovávala „když by se někdy hodila“. Znovu jsem si uvědomila, jak moc miluji ten proces. To ticho, když se soustředím. Ten okamžik, kdy se z pouhého materiálu stává něco, co má v sobě otisk lidských rukou. A možná i kousek srdce.
Zápisník jsem dělala déle, než jsem čekala. Ne proto, že bych zapomněla, jak se to dělá. Ale protože jsem tomu chtěla dát všechen čas, který si to zasloužilo. Chtěla jsem, aby byl dokonalý, ne technicky, ale pocitově.
Když jsem ho dokončila, položila jsem ho na stůl a jen se na něj dívala. Nebyl stejný jako ten původní. Byl lepší. Zralejší. Klidnější. A možná i já jsem byla klidnější.
Odepsala jsem Elišce. Krátce, stručně, ale upřímně.
„Dobrý den,
děkuji vám. Víc, než dokážu vyjádřit. Zápisník je hotový. A myslím, že díky vám jsem si vzpomněla, proč jsem vůbec začala tvořit.
S vděčností,
J.“
Odpověděla mi během pár minut. A v jejím „děkuji“ bylo víc světla, než kolik jsem v sobě nosila poslední měsíce.
Ještě ten večer jsem si sedla do dílny, otevřela nový skicák a začala navrhovat další věci. Ne proto, že bych musela. Ale protože jsem znovu chtěla.
A ten e-mail? Ten si nechávám dodnes. Je uložený ve složce, kterou mám nazvanou „Začátky“. Protože přesně to pro mě znamenal. Ne začátek podnikání. Ale začátek víry v sebe.
A víra v sebe ta je někdy víc než celý byznys.
