Článek
Katka nastoupila do bistra na rohu ulice proto, že to měla blízko ke škole a směny jí vyhovovaly. Bylo to malé, vonělo to po smažených hranolkách a čerstvé kávě, a hned po prvních dnech si zvykla na rytmus: ráno otevřít, otřít stoly, večer zavřít. Jednoduché, rutinní, bezpečné.
Aspoň to tak vypadalo.
Majitel, pan Kalina, byl podle popisu kolegů „svéráz“. To slovo Katka později začala tiše nenávidět, protože se pod něj často schovává chování, které by jiní nazvali rovnou nepatřičným. Byl o třicet let starší, ženatý, na prstech nosil dvojitou obroučku, jako by se bál, že mu někdo neuvěří. Měl i ty typické řeči starších mužů, co si myslí, že mladé dívky potřebují jejich moudra.
První týden byl v pohodě. Chválil ji, že je šikovná, že je spolehlivá, že takové brigádníky už dneska člověk nenajde. Kolegyně ji před ním varovaly jen jedním úšklebkem a nenápadným: „On rád mluví… víc, než by měl.“ Ale nic konkrétního neřekly.
Druhý týden už to začalo být zvláštní. Příliš časté dotazy na to, jestli má přítele. Příliš dlouhé pohledy, když si myslel, že si toho nevšimla. A jednou, když si utírala ruce do utěrky, pronesl: „Ty tvoje ruce by před výlohou přilákaly dvakrát víc zákazníků.“
Řekla si, že to byl jen trapný kompliment. Nechtěla hned soudit. Nechtěla být ta „přecitlivělá“.
Třetí týden to ale začalo být nepříjemné.
Zůstala po směně déle, protože se rozbil kávovar. Ostatní už byli pryč a v bistru bylo ticho. On přišel zezadu ze skladu, opřel se o pult a s úsměvem, který jí připomínal spíš výstrahu než přátelskou náladu, pronesl: „Víš, že když jsem byl ve tvém věku, holky mě milovaly?“
Katka se zasmála, zdvořile, ze slušnosti. Jenže on pokračoval.
„Měl jsem slabost pro takové jako jsi ty. Hezké, tiché, pracovité. A víš co? Pořád mám.“
Ztuhla. Nevěděla, co říct.
„Pane Kalino, já bych radši dodělala ten kávovar, ať můžu jít.“
„Jasně, jasně,“ mávl rukou, ale nepohnul se ani o centimetr. „Jen jsem chtěl říct… ty a já, kdyby ti někdy bylo smutno nebo bys potřebovala… podporu… já jsem tady.“
Katka věděla přesně, co tím myslí. A ten večer odcházela domů s podivným pocitem. Jako by ji někdo pozoroval i ve chvílích, kdy kolem nikdo nebyl.
Čtvrtý týden to přešlo z nepříjemného do vyloženě neúnosného.
Jednou jí položil ruku na rameno takovým tím způsobem, co měl být „vlídný“, ale v jejím těle rozblikalo všechna varovná světla.
„Tebe by si měl člověk hýčkat,“ řekl. „A ne jen platit minimální mzdu. Co kdybychom si někdy zašli na večeři? Mimo práci. Jen tak. Dvě dospělý duše.“
Katka couvla. „Ne, děkuju. Já… to fakt nechci.“
Jeho výraz potemněl. „Nemusíš se bát. Já jsem diskrétní. A doma to nikdo vědět nemusí.“
To byla chvíle, kdy se jí rozbušilo srdce tak silně, až ji napadlo, že to musí být slyšet skrz tričko.
„NE,“ zopakovala důrazněji, než čekala.
„Jak chceš,“ řekl nakonec, ale tónem, který rozhodně nezněl jako konec problému.
Od té doby se atmosféra změnila. Už ji nechválil. Naopak — zbytečně rýpal, kritizoval maličkosti, vyčítal jí něco, co nikdy neřekl. Stál těsně za ní, když pracovala. Sledoval ji, když šla na přestávku. Dával jí směny, které se jí nehodily, i když o ně prosila předem.
A pak přišel den, kdy se to zlomilo.
Byli sami v podniku, zavírala. On přišel ze skladu a ironicky poznamenal: „Víš, kdyby ses ke mně chovala líp, mohla jsi mít směny jaké chceš. Ale když nevíš, co je pro tebe dobré…“
Katka se na něj poprvé podívala ostře. „Já jsem tady přišla pracovat. Ne dělat… tohle.“
Zasmál se. „Holka, svět není fér. A ty by ses měla naučit, že chlapi jako já…“
„Vy jste ženatý,“ skočila mu do řeči. „A je mi dvacet. A nechci vás. Jasně?“
Ta slova visela ve vzduchu jako zbraň. A on je vzal jako útok.
„Tak víš co?“ řekl. „Končíš. Máš poslední směnu v pátek. A buď ráda, že ti dám výplatu.“
Katka odešla ten den s třesoucíma se rukama. Ale ne poražená. Spíš vyčerpaná tím, že se musela tak dlouho bránit něčemu, co by vůbec nemělo nastat.
Pověděla to doma. A teprve když to řekla nahlas, uvědomila si, jak moc to s ní hnulo — že se bála chodit do práce, že se styděla i když to nebyla její vina, že se bála, aby jí někdo nevěřil.
Ale věřili jí. A jeden spolužák jí dokonce poradil, kam se obrátit, aby se to řešilo oficiálně, protože takové chování není „neškodný flirt“ ani „starší muž, co neví, kdy přestat“.
Je to zneužití postavení. A hlavně: je to špatně.
A Katka si uvědomila další věc, že i když byla mladá, slabá rozhodně nebyla.
A že některé návrhy člověk nesmí přehlížet. Ani omlouvat. Ani přecházet.
Protože slušnost není slabost.
A hranice existují právě proto, aby se bránily.
