Článek
Nevzali mě na vejšku. Obálka s modrým logem mi měla přinést radost, ale proměnila se v rozsudek. Nepřijat. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Měsíců dřiny, nekonečného učení, představ o budoucí kariéře, to všechno se rozplynulo jako dým. Slzy tekly proudem a já si říkal, že tohle je konec. Že jsem selhal.
Dnes, o pár let později, s úsměvem na rtech, můžu říct: Bylo to to nejlepší, co se mi kdy stalo. Odmalička mi všichni říkali, že vysoká škola je jediná cesta. Že bez ní jsem nic. Že je to vstupenka do „lepšího života“. Věřil jsem tomu. Poctivě jsem se učil, abych se dostal na obor, který zněl prestižně a sliboval stabilní budoucnost. Představoval jsem si studentské večírky, chytré diskuze v aule a pocit, že patřím mezi ty „úspěšné“. Pak přišla ta studená sprcha. Nepřijali mě. Pamatuji si, jak jsem seděl doma, koukal na tu obálku a cítil prázdnotu. Rodiče se snažili, abych se cítil líp, říkali, že to nic není, že to je jen jeden pokus. Pro mě to v tu chvíli bylo všechno. Byla to ta pomyslná zeď, která se mi postavila do cesty a zdálo se, že ji nikdy nepřelezu. Propadl jsem do takové té tiché, hluboké frustrace. Byl jsem naštvaný na systém, na sebe, na celý svět. Cítil jsem se jako absolutní looser.
První týdny po odmítnutí byly peklo. Většinu času jsem trávil zalezlý v pokoji, koukal na seriály a přemýšlel, co teď. Kam dál? Všechny moje plány se rozplynuly. Kamarádi se připravovali na koleje, na přednášky, a já? Já jsem se utápěl ve vlastní sebelítosti. Bylo těžké se s tím smířit, že teď jsem ten, kdo nepatří do „společnosti úspěšných“.
Po nějaké době, když jsem se už skoro prokoukal celým Netflixem a moje frustrace dosáhla vrcholu, se něco hnulo. Malinká jiskřička. Začal jsem si klást otázku: Co když to není konec, ale začátek? Co když to odmítnutí není prohra, ale jen odbočka? Tohle zjištění nepřišlo hned. Bylo to spíš postupné probouzení. Víc a víc jsem přemýšlel o tom, co mi skutečně dělá radost, co mě plní energií. Co jsem vždycky chtěl dělat, ale nikdy na to nebyl čas, protože jsem se musel šprtat na přijímačky. Uvědomil jsem si, že celou dobu jsem se honil za něčím, co mi předepsala společnost, ne moje srdce. Nikdy předtím jsem si nedovolil experimentovat. Měl jsem pocit, že musím jít tou „správnou“ cestou. Teď, když mi ta cesta byla odepřena, jsem měl prostor. A s ním i svobodu.
Začal jsem zkoušet věci, které mě lákaly už dlouho, ale na které mi prostě nezbýval čas. Vždycky mě bavilo psaní, ale nikdy jsem to nebral vážně. Teď jsem začal psát povídky, blog, jen tak pro radost. Zjistil jsem, že mě to neuvěřitelně baví a naplňuje. Pak jsem se začal víc věnovat fotografování, což byl můj další koníček. Investoval jsem do starého foťáku a začal objevovat svět kolem sebe skrz objektiv. Čím víc jsem dělal to, co mi přinášelo opravdovou radost, tím víc jsem cítil, že žiju. Měl jsem pocit, že konečně můžu pořádně dýchat. Už jsem se necítil jako ta troska, co se nedostala na vejšku. Cítil jsem se jako člověk, který objevuje nové obzory. Jakmile jsem se přestal soustředit na to, co se nepovedlo, a začal se dívat na to, co se může povést, začaly se dít věci. Moje psaní si všimli lidé, kteří mě povzbudili, abych se mu věnoval dál. Dostal jsem nabídku psát pro menší online magazín. Nejdřív šlo jen o pár textů za měsíc, ale postupně se mi otevíraly další dveře a zakázky přibývaly jako po dešti. Tím jsem se dostal do kontaktu s fajn lidmi z oboru, naučil se spoustu nových věcí a sbíral cenné zkušenosti, které se nedají nikde vyčíst. A fotografie? Ta mi otevřela dveře do světa, o kterém jsem ani nesnil. Začal jsem fotit pro lokální akce, pak pro malé firmy.
Zjistil jsem, že mě baví zachycovat momenty a příběhy. A co je nejdůležitější, zjistil jsem, že se tím dá i uživit. Dnes se živím jako freelance copywriter a fotograf. Je to práce, která mě baví, naplňuje a dává mi svobodu. Nemám pevně danou pracovní dobu, můžu pracovat odkudkoli a každý den je jiný. Potkávám zajímavé lidi, učím se nové věci a neustále se rozvíjím. Je to práce, která mi dává pocit smyslu. Když se ohlédnu zpět, je to fascinující. Ten den, kdy jsem držel v ruce tu obálku a cítil se jako na dně, jsem si ani nedokázal představit, jak moc se můj život změní. A jak moc k lepšímu.
Tady jsou ty nejdůležitější lekce, které mi tohle „selhání“ dalo: Život není jen jedna cesta. Společnost nám často podsouvá, že existuje jen jedna správná cesta k úspěchu. Ale to je lež. Cest je nekonečně mnoho a ta nejlepší je ta, která vás baví a naplňuje. Neúspěch není konec, ale spíš takový startovací bod. Někdy prostě jedny dveře zaklapnou, jen aby se mohly otevřít úplně jiné, mnohem lepší. Je to jako když staré odejde, aby nové a úžasnější mohlo přijít. Místo jen logiky, začni poslouchat své srdce. Často se ženeme za něčím, co „bychom měli“, místo toho, co „chceme“. Až když jsem se přestal řídit očekáváním a začal poslouchat sebe, našel jsem svou cestu. Seberozvoj je klíčový.
I když jsem neměl formální vzdělání, neustále jsem se učil. Četl jsem knihy, sledoval online kurzy, experimentoval. V dnešní době je to nejdůležitější. Být flexibilní se vyplatí. Život je plný zvratů. Schopnost se přizpůsobit a hledat nové cesty je neocenitelná. Důvěra v sebe sama. Být odmítnutý bolí, ale důležité je nevzdat se a věřit ve své schopnosti.
Pokud právě teď prožíváš něco podobného, jestli se ti zhroutil sen, který jsi tolik chtěl, chci ti říct tohle: Dýchej. Je v pořádku být naštvaný, smutný, frustrovaný. Dovol si to prožít. Pak se zvedni. Nehledej vinu, hledej příležitost. Zkus se zamyslet nad tím, co tě doopravdy baví. Co bys dělal, kdyby peníze nehrály roli? Co ti dává energii? Co ti dělá radost? Možná zjistíš, že ta „správná“ cesta, po které jsi šel, vůbec nebyla ta tvoje. Někdy prostě potřebujeme, aby se nám zhroutil svět, abychom ho mohli postavit znovu, a tentokrát tak, jak doopravdy chceme. Kdo ví?
Třeba se i pro tebe zhroucený sen promění v to nejlepší, co se ti kdy stalo. Držím ti palce. Jsem si jistý, že najdeš svou vlastní, jedinečnou a úžasnou cestu. A až se ohlédneš zpět, s úsměvem zjistíš, že to odmítnutí nebylo prohra, ale jen odrazový můstek k něčemu mnohem lepšímu.
