Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že úspěch může být tak nebezpečný. Jmenuji se Eva a po letech práce, stovkách hodin nad projekty a nekonečných stresech jsem konečně dosáhla pozice, o které jsem snila. Ale co jsem netušila, bylo, že právě úspěch mě postaví na cíl.
Na začátku se to zdálo nevinné. Kolegové mě chválili, nadřízení byli spokojeni, klienti se usmívali a podpisy smluv mi dávaly pocit, že mám vše pod kontrolou. Ale postupně jsem začala cítit, že někdo na mě kouká jinak. Nepřátelsky, a přitom nenápadně. Když jsem se ptala, nic mi neřekli. Jen úsměv, zdánlivě přátelský.
Nejvíc mě zaskočila Petra. Kolegyně, která se tvářila, že mi fandí. Chodila kolem mě s komplimenty, radami, nabídkou pomoci. Ale později jsem pochopila, že každé její slovo bylo pastí. Každý úsměv maskoval závist, každá rada měla za cíl mě svázat. A já jsem, hloupá, přijímala všechno, protože jsem věřila, že kolegyně mají být oporou.
Začalo to drobnostmi, malá zpoždění v dokumentech, přehlížení mých nápadů na poradách, nepatrné chyby, které se najednou stávaly veřejnými. Bylo to nenápadné, ale cítila jsem, že mě někdo zkouší. A ono to byla Petra. Krok za krokem mě chtěla „srazit“.
Nejhorší byly schůzky, kde mě obklopovali lidé, kterým jsem věřila. Petra mluvila tiše, zdánlivě neutrálně, ale každý její výrok byl jemně zaměřený proti mně. Najednou se moje práce jevila jako nedostatečná, a já se cítila jako podvedená. Vše, co jsem budovala roky, se začalo třást.
Doma jsem seděla a přemýšlela, jestli se zblázním. Každý den, kdy jsem měla schůzku, se mi svíral žaludek. Každé „dobré ráno“ od kolegů mě stálo nervy. A přitom venku si všichni mysleli, že žiji ideální život. Úspěch, sebevědomí, elegantní image. Nikdo netušil, co se děje ve skutečnosti.
Začala jsem být paranoidní. Kontrolovala jsem emaily, ověřovala informace, vážila slova, která říkám. Cítila jsem, že Petra a pár dalších lidí kolem mě plánují, jak mě zničit. Bylo to jako chůze po tenkém ledě, jeden špatný krok, jeden špatný pohled, a všechno spadne.
A pak přišel okamžik, který mi otevřel oči. Petra se snažila manipulovat celým projektem, který jsem vedla. Moje práce, moje rozhodnutí, všechno bylo ohroženo jen proto, aby se ukázalo, že selhávám. Seděla jsem u stolu, dýchala zhluboka, a uvědomila si jednu věc, není to o mně, je to o nich. O jejich závisti, strachu, že někdo může být lepší.
Rozhodla jsem se bojovat. Ne křikem, ne odplácením, ale důkazem, že jsem lepší než jejich intriky. Každý dokument, každý krok, každý projekt, všechno jsem udělala tak, aby nikdo nemohl zpochybnit mé schopnosti. A postupně se to zlomilo. Petra začala ztrácet sílu, její plány selhávaly, a já si poprvé po dlouhé době připadala, že jsem zpátky ve svém životě.
Bylo to vyčerpávající. Psychicky, fyzicky, emočně. Ale stálo to za to. Naučila jsem se jednu věc, úspěch je past, jen pokud dovolíš, aby ti ho někdo záviděl. Musíš znát své hranice, musíš vědět, komu věřit, a hlavně, nesmíš nikdy dovolit, aby ti někdo vzal pocit vlastní hodnoty.
Dnes už Petra není součástí mého života. Ale lekce, kterou mi dala, je tu pořád. Každý den si připomínám, že být úspěšná neznamená jen vydělávat nebo vést projekty. Znamená to znát sám sebe, věřit si, a stát pevně, i když kolem tebe lidé plánují, jak tě srazit.
A já se naučila stát pevně.
