Článek
Když mi bratr Petr jednoho večera zavolal, poznala jsem podle hlasu, že je zle. S Jitkou se rozvedli. Byt zůstal jí, on odešel jen s taškou oblečení a několika papíry. „Můžu u vás pár týdnů být?“ zeptal se tiše.
Byla jsem jeho mladší sestra, ale v tu chvíli jsem si připadala jako ta starší. Zodpovědnější. Stabilnější. Měla jsem práci, manžela Martina, osmiletou dceru Elišku a byt na hypotéku. Nebylo to velké, ale bylo to naše. A samozřejmě jsem řekla ano.
Martin nebyl nadšený, ale souhlasil. „Na chvíli,“ zdůraznil. „Než se postaví na nohy.“ Přikývla jsem. Věřila jsem, že to bude dočasné.
První týdny byly zvláštní, ale snesitelné. Petr byl tichý, uzavřený. Hodně koukal do telefonu, občas šel večer ven. Tvrdil, že hledá práci, že obvolává známé. Občas přinesl nákup, aby přispěl. Byla jsem ráda aspoň za to.
Jenže pak jsem si začala všímat drobností.
Nejdřív zmizela stokoruna z misky v předsíni. Říkala jsem si, že jsem ji utratila a zapomněla. Pak jsem nemohla najít své náušnice. Levné, bižuterii, nic zásadního. Přičítala jsem to vlastní nepořádnosti.
„Neviděl jsi moje sluchátka?“ zeptala jsem se jednou Petra.
„Ne,“ odpověděl bez zaváhání. „Možná je má Eliška.“
Začala jsem pochybovat sama o sobě. Byla jsem unavená, v práci toho bylo hodně. Možná jsem opravdu jen zapomínala.
Martin ale začal být ostražitý. „Přijde ti normální, že mizí věci?“ zeptal se jednou večer v ložnici. „Nechci ho obviňovat, ale…“
Zastavila jsem ho. „Je to můj bratr.“ Ta věta měla být argumentem. A byla. Pro mě.
Jenže pak zmizela lahev lepší whisky, kterou jsme dostali k výročí. A to už jsem věděla, že si nic nenamlouvám.
Začala jsem si víc všímat. Petr byl nervóznější. Vyhýbal se nám očima. Jednou jsem si všimla, že má nový mobil. „Kde jsi na něj vzal?“ zeptala jsem se.
„Kamarád mi ho prodal levně,“ odpověděl rychle.
Věřila jsem mu. Věřila jsem, protože jsem chtěla věřit.
Ten den si pamatuji přesně. Byl čtvrtek. V práci jsme měli poradu, zdržela jsem se déle než obvykle. Martin vyzvedával Elišku z kroužku. Domů jsem přišla první.
Už když jsem otevřela dveře, něco bylo špatně. Ticho. Zvláštní, prázdné ticho.
V obýváku zela prázdná stěna. Televize byla pryč. Pod ní chyběla naše hifi věž. Polička byla prázdná.
Rozbušilo se mi srdce. Šla jsem do kuchyně. Mikrovlnka zmizela. V ložnici byly otevřené šuplíky. Moje šperkovnice ležela na posteli a prázdná.
„Petře?“ zavolala jsem. Hlas se mi třásl.
Jeho pokoj byl prázdný. Skříň otevřená, věci pryč. Zůstala jen stará mikina, kterou zřejmě nechtěl.
Sedla jsem si na zem uprostřed obýváku a rozplakala se. Ne kvůli televizi. Ne kvůli mikrovlnce. Ale kvůli tomu, co to znamenalo.
Když přišel Martin, stačil mu jeden pohled. Neřekl „já ti to říkal“. Jen mě objal. Zavolali jsme policii. Podali oznámení. Bylo mi fyzicky špatně, když jsem musela vyslovit větu: „Podezřívám svého bratra.“
Policista byl věcný. „Má přístup do bytu, zná vaše návyky. Není to bohužel neobvyklé.“
To slovo – neobvyklé – mě bodlo. Jako by naše rodinná tragédie byla jen položka ve statistice.
Petr se několik dní neozýval. Telefon měl vypnutý. Pak mi přišla zpráva z neznámého čísla.
Promiň. Potřeboval jsem peníze. Vrátím ti to.
Žádné vysvětlení. Žádná lítost nad tím, že připravil o pocit bezpečí svou sestru, neteř, švagra. Jen prosté konstatování.
Odepsala jsem jen jediné: Už se nevracej.
Policie ho nakonec vypátrala. Věci prodal v zastavárně. Část peněz prý použil na splacení dluhů, část „padla na život“. Nikdy jsem se nedozvěděla detaily. Možná jsem ani nechtěla.
Rodina se rozdělila. Maminka plakala a prosila mě, ať stáhnu oznámení. „Je to tvůj bratr,“ opakovala. Ta stejná věta, kterou jsem kdysi umlčela Martina.
Ale tentokrát už jsem ji slyšela jinak.
Ano, byl to můj bratr. A právě proto to bolelo víc než cokoli jiného.
Nešlo o peníze. Ty jsme postupně nahradili. Koupili jsme novou televizi, mikrovlnku, dokonce i lepší hifi věž. Byt zase vypadal jako dřív.
Jenže pocit domova se vracel mnohem pomaleji.
Každý zvuk klíče v zámku mě ještě dlouho děsil. Když jsem nemohla něco najít, sevřel se mi žaludek. Důvěra, kterou jsem měla k člověku, se kterým jsem vyrůstala v jednom pokoji, zmizela během jediného odpoledne.
Občas přemýšlím, kdy se to v něm zlomilo. Jestli už když k nám přicházel, věděl, že to udělá. Nebo jestli to byla kombinace zoufalství, dluhů a uražené hrdosti.
Nevím.
Vím jen, že pomocná ruka může někdy otevřít dveře něčemu, na co nejste připraveni. A že hranice mezi soucitem a naivitou je tenčí, než jsem si kdy chtěla připustit.
Petr je dnes prý někde v jiném městě. Slyšela jsem, že zkouší začít znovu. Upřímně mu to přeji.
Ale už ne ve svém obýváku.
