Článek
Myslela jsem si, že je jen protivný. Puberta, únava, možná nějaká hádka s kamarády. Neřešila jsem to. Jenže to nebyly jen Vánoce. Začala jsem si všímat, že u mámy nechce zůstávat ani chvilku. Dřív tam jezdil rád, o víkendech, na prázdniny, pekli spolu perník a dívali se na pohádky. Teď ji sotva pozdravil, mluvil přes zuby, z návštěvy se vymlouval bolestí břicha. Babička si toho všimla samozřejmě taky, ale nekomentovala to. Jen vždycky sklopila oči a řekla, že „to přejde“.
Tlačilo mě to. Doma bylo dusno pokaždé, když jsem řekla, že jedeme za babičkou. Nechápala jsem to. Máma není dokonalá, občas řekne něco necitlivého, ale nikdy bych neřekla, že by byla zlá. A tak jsem si jednoho dne sedla k Lukášovi a poprosila ho, ať mi řekne, co se děje. Mlčel dlouho. Seděl na posteli, koukal do země. A pak to řekl.
Že si připadá, jako by ho babička nikdy nechtěla. Že když ho hlídala, říkala mu věci, které mi nikdy neřekla. Že ho shazovala. Že si z něj dělala legraci, když plakal, a říkala mu, že je rozmazlený, že brečí jako holka. Že ho srovnávala s jinými dětmi, které jsou podle ní „slušnější, chytřejší a klidnější“. A že mu jednou řekla, že „byl jen omyl, protože maminka tě čekala moc brzy“.
Zamrazilo mě. Pamatuju si tu větu. Vzpomněla jsem si, jak mi ji máma řekla, když jsem čekala Lukáše a neměla dořešený vztah s jeho tátou. Ale že by ji řekla jemu? Tomu malému dítěti, které u ní hledalo bezpečí? Nevěřila jsem tomu. Nechtěla jsem tomu věřit.
Jenže jsem viděla, jak se mu při tom třásl hlas. Jak se mu leskly oči. A jak se přitom tvářil tak dospěle a smutně. Uvědomila jsem si, že tohle si nevymyslel. Tohle si v sobě nosil roky a já jsem si ničeho nevšimla. Vždyť přece „k babičce se jezdí rádi“, říkala jsem si. Jenže on tam nechtěl. A já ho nutila.
Dny po tom rozhovoru byly zvláštní. Potřebovala jsem čas, abych to vstřebala. Máma mi psala, že jí Lukáš připadá odtažitý, a já najednou nevěděla, co jí mám říct. V jednu chvíli jsem měla chuť se na ni rozkřičet. V druhou chvíli jsem si nebyla jistá, jestli jí to vůbec kdy budu schopná vytknout. A hlavně jsem musela zpracovat, že moje dítě bylo celé roky zraňováno někým, komu jsem bezmezně věřila.
Máma není tyran. Ale neumí být něžná. Je přímá, tvrdá, chladná. Vyrůstala tak a jinak to neumí. Vždycky jsme si říkaly, že „emoce jsou slabost“, a že „chlapi si nemají co stěžovat“. Jenže já už vím, že to není pravda. A že i kluk potřebuje cit, pochopení, laskavost. A že nemůžeš předstírat, že je všechno v pořádku, když není.
Lukáš k mámě nechce. A já ho už nenutím. Řekla jsem mu, že mu věřím a že je v pořádku se chránit. Že rodina není o tom, že se musíš tvářit, že je ti dobře, když ti dobře není. Odpověděl mi, že to ví. A poprvé po dlouhé době mě obejmul sám od sebe. Držel mě dlouho. A já věděla, že se něco pohnulo.
Nevím, co bude dál. Nechci zpřetrhat vztah s mámou, ale vím, že už nikdy nebude stejný. A možná je to dobře. Některé pravdy bolí, ale jinak to nejde. Možná tohle je dospělost – najednou vidět své rodiče jako nedokonalé lidi. A svoje děti jako ty, kdo ti nastavují zrcadlo.
Zdroj: Petra H., Olomouc
