Článek
Před dvěma lety jsme vyrazili do Zlína jen tak. Na návštěvu, jak se říká „na otočku“, i když jsme věděli, že se zdržíme přes víkend. Bylo léto, teplo, všechno vonělo prázdninami a člověk měl pocit, že nemusí vůbec nic.
Seděli jsme u rodičů na zahradě, popíjeli kávu a řešili úplně obyčejné věci. Co je nového, kdo co plánuje, kam se pojede na výlet. A pak to přišlo.
„Nechcete zkusit Baťův kanál?“
Podívali jsme se na sebe. Upřímně – věděli jsme, že něco takového existuje, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom si to mohli sami vyzkoušet. Znělo to ale lákavě. Něco jiného, klidného. Tak jsme souhlasili.
Druhý den jsme vyrazili směrem na Otrokovice, kde jsme měli domluvené nastoupení na loď. Už samotný příjezd k přístavišti měl zvláštní atmosféru. Lidé tam postávali, někdo si chystal kola, jiní nastupovali na lodě, děti pobíhaly kolem vody. Všechno působilo tak nějak pomaleji, uvolněněji.
A přesně v tom duchu se nesla i celá plavba.
Jakmile jsme se odlepili od břehu, jako by se svět na chvíli zastavil. Loď se pohybovala klidným tempem, zhruba pár kilometrů za hodinu, takže člověk měl čas vnímat úplně všechno kolem. Žádný spěch, žádný stres. Jen voda, ticho a občasný zvuk motoru.
Na začátku jsme si říkali, jestli nás to bude bavit třeba hodinu nebo dvě. Jenže pak jsme zjistili, že samotná plavba může trvat klidně půl dne, někdy i déle – podle toho, jak dlouhou trasu si člověk zvolí a kolik zastávek udělá. My jsme strávili na lodi přibližně čtyři až pět hodin, aniž bychom si toho vlastně všimli.
Cesta vedla klidnou krajinou, kde se střídaly zelené břehy, staré stromy a občas malé přístavy nebo mola. Míjeli jsme cyklisty na stezce podél kanálu, kteří nás občas předjeli, zamávali a zase zmizeli v dálce.
Jedním z nejsilnějších momentů pro mě byly plavební komory. Do té doby jsem to znala jen z vyprávění nebo z televize. Najednou stojíte na lodi, kolem vás betonové stěny a voda se začne pomalu zvedat nebo klesat. Je to zvláštní pocit – klidný, ale zároveň fascinující. Člověk si uvědomí, kolik práce a nápadu za tím celým stojí.
Postupně jsme se dostali dál směrem k Uherskému Hradišti a Veselí nad Moravou. Každé místo mělo jinou náladu. Někde byl úplný klid, jinde zase živější atmosféra s lidmi, kteří si užívali léto u vody. Občas jsme zastavili, protáhli se, dali si něco malého k jídlu a zase pokračovali dál.
A právě tyhle malé zastávky tomu dávaly kouzlo. Nebyl to jen přesun z bodu A do bodu B. Byla to cesta sama o sobě.
Pamatuji si, jak jsme seděli na palubě, slunce nám svítilo do očí a my jsme si najednou uvědomili, že vlastně vůbec nic nepotřebujeme. Že tenhle okamžik stačí. Byli jsme spolu, bez telefonů, bez povinností, jen jsme si povídali a koukali kolem sebe.
A možná právě proto na ten den tak rádi vzpomínáme.
Letos se chystáme znovu.
A tentokrát už víme, do čeho jdeme. Ale zároveň je to jiné. Baťův kanál se za tu dobu zase o kousek rozrostl, přibyly nové úseky i možnosti, kam se vydat. Už to není jen jeden výlet – je to skoro malá dovolená na vodě.
Přemýšlíme, že tentokrát zvolíme delší trasu. Klidně na celý den, možná i s přespáním někde po cestě. Už nechceme jen „ochutnat“. Chceme si to užít naplno.
Těšíme se na ty stejné věci jako minule – na klid vody, pomalé tempo, na chvíle, kdy člověk zapomene na čas. Ale zároveň jsme zvědaví na nové úseky, nová místa, nové zážitky.
A taky tak trochu víme, že to nebude úplně stejné.
Protože první plavba byla spontánní. Nečekaná. Kouzelná právě tím, že jsme nic neplánovali.
Ale možná je na tom to nejhezčí – že některé zážitky se dají prožít znovu, i když pokaždé trochu jinak.
