Článek
Dovolená v Turecku byla pro nás splněný sen. Po dlouhé době jsme si jako rodina dopřáli moře, písek a večerní procházky po promenádě. Děti se vyřádily a já cítila, že všechno úsilí stojí za to. Let zpátky z Antalye do Prahy byl dlouhý, ale zvládnutelný. Kufry jsme vyzvedli z pásu, naložili do auta a domů jsme dorazili vyčerpaní. V kufru jsme vezli jen typické suvenýry – levandulové sáčky, magnetky a pár lahví olivového oleje.
Když jsme dorazili domů, byla jsem vyčerpaná. Kufry jsem nechala ležet v předsíni a řekla si, že vybalím až ráno. Jenže zvědavost zvítězila. Otevřela jsem svůj kufr a začala vyndávat šaty a boty. Všechno bylo přesně tak, jak jsem zabalila. Až na jednu věc.
Na dně kufru ležela malá černá taška, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Byla nenápadná, z umělé kůže, na zip. V tu chvíli se mi srdce rozbušilo tak, že jsem slyšela vlastní tep. Opatrně jsem ji zvedla. Byla těžší, než bych čekala.
Hlavou mi proběhlo tisíc scénářů – co když ji někdo omylem vložil na letišti? Nebo hůř… co když ji někdo schválně přidal během naší cesty?
Ruce se mi třásly, když jsem zip rozepnula. Uvnitř byly balíčky pevně omotané černou páskou. Byly malé, obdélníkové, všechny stejné. Nedokázala jsem odhadnout, co v nich je. Ale něco mi říkalo, že to rozhodně není nic, co by tam mělo být.
Strach mi sevřel hrdlo. Zavřela jsem tašku a okamžitě ji odložila zpátky do kufru. Byla jsem paralyzovaná – cítila jsem, že držím v rukou něco, co by mohlo ohrozit celou rodinu.
Manžel vešel do pokoje a podíval se na mě. „Co se děje?“ zeptal se. Byla jsem bledá jako stěna. Jen jsem ukázala na kufr. Opatrně ho otevřel a když zahlédl obsah tašky, zbledl stejně jako já.
„Tohle… tohle není dobré,“ zašeptal.
Sedli jsme si ke stolu a chvíli jen mlčeli. Děti spaly v pokoji vedle a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Co když nás na hranicích někdo sledoval? Co když teď čekají, až to někdo vyzvedne? Nebo co když je to past a my budeme mít problémy se zákonem?
Manžel navrhl, že zavoláme policii. Byla jsem proti , bála jsem se, že to na nás nějak obrátí, že budeme muset vysvětlovat, jak se to k nám dostalo. Ale zároveň jsem věděla, že si to nemůžeme nechat doma.
Nakonec jsme zavolali na linku 158. Policisté přijeli během půl hodiny. Byli klidní, ale já cítila, jak se napětí v bytě stupňuje. Kufr odnesli, nás vyslechli. Museli jsme popsat celý průběh dovolené, kde jsme byli, s kým jsme se setkali, jestli jsme si všimli něčeho podezřelého. Bylo to vyčerpávající.
Výsledky se dozvěděli až za pár dní. Balíčky obsahovaly drogy. Policisté nám vysvětlili, že podobné věci se stávají. Pašeráci se snaží využít nic netušící turisty, někdy dokonce i při nakládání zavazadel. Nikdo z nás neměl vinu, ale i tak mě ještě dlouho pronásledovala myšlenka, jak blízko jsme byli obrovskému průšvihu.
Dodnes si pamatuju ten okamžik, kdy jsem poprvé otevřela cizí tašku. Ten chlad v žaludku, ten paralyzující strach. Dovolenou u moře si lidé mají pamatovat pro radostné chvíle. Já si ji budu navždy pamatovat kvůli černé tašce, která neměla v mém kufru nikdy být.
