Článek
Hledala jsem recepty, zkoušela různé poměry mouky a vody, nechávala těsto kynout přes noc, sledovala videa na internetu a zapisovala si poznámky. Vypadalo to jednoduše, ale kdo to někdy zkusil, ví, že nadýchaný bochník není samozřejmost.
Po několika nepovedených pokusech, kdy byl chleba tvrdý jako kámen nebo naopak uvnitř mokrý a nedopečený, jsem konečně měla pocit, že se mi povedl. Krásně voněl, měl zlatavou kůrku a uvnitř byl vláčný. Byla jsem pyšná. A protože jsem věděla, že se celá rodina sejde u tety na narozeninách, rozhodla jsem se ho vzít s sebou.
Radost se změnila v rozpaky
Představovala jsem si, jak ho položíme doprostřed stolu, všichni se zakousnou a pochválí mě. Dokonce jsem si říkala, že bych mohla začít péct pravidelně. Jenže realita byla jiná. Položila jsem chleba na stůl a teta ho bez velkého zájmu nakrájela. Každý si vzal kousek, já napjatě čekala na první reakce, a místo toho přišla její poznámka, která mě úplně odzbrojila.
Řekla, že chleba je sice hezký, ale že po mém minulém pokusu jejich pes dostal průjem. Usmála se u toho takovým tím způsobem, kdy nevíte, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně. Ostatní se rozpačitě zasmáli a já bych se v tu chvíli nejradši propadla pod stůl. Celá moje snaha, všechny hodiny práce, nadšení i nervozita, to všechno se najednou smrsklo na trapnou historku o nemocném psovi.
Pocit zbytečné námahy
Najednou jsem si připadala, jako by se mi vysmívali. Jako by nikdo neviděl, že jsem se opravdu snažila, že jsem chtěla udělat něco jinak než koupit balený chleba v supermarketu. Připadala jsem si hloupě, že jsem si dovolila být pyšná na něco, co vlastně nikoho nezajímalo.
Ten bochník tam ležel, nakrájený, a nikdo už se po něm moc neptal. Říkala jsem si, že možná přeháním, že to nemysleli zle, ale stejně to bolelo. Člověk čeká podporu od rodiny, místo toho se cítí spíš trapně. Možná to byl jen nešťastný vtip, jenže mě zasáhl víc, než bych chtěla přiznat.
Nedorozumění nebo zrcadlo vztahů
Když jsem o tom přemýšlela později, uvědomila jsem si, že to nebylo jen o chlebu. V naší rodině se málokdy upřímně chválí. Spíš se hledají chyby, drobnosti, které se dají rýpnout. Možná proto jsem čekala, že tentokrát to bude jiné. Že se pochlubím, a místo toho se ukázalo, že staré vzorce zůstávají.
Překvapilo mě ale, jak moc mě to vzalo. Jeden komentář, a já jsem ztratila chuť péct dál. Přitom mě to těšilo. Jenže pokaždé, když bych chtěla znovu zadělat těsto, vzpomenu si na ten okamžik u stolu a na větu o psovi. Jako by mi vzali chuť i odvahu.
Malá lekce do života
Možná je to hloupost, možná se tomu jiní jen zasmějí, ale pro mě to byla lekce. Že někdy lidé neumí ocenit snahu, ať je jakákoli. Že ne všichni kolem nás mají potřebu povzbuzovat, i když by mohli jedním slovem udělat radost. A že když se člověk rozhodne něco dělat, měl by to dělat především pro sebe, ne pro potlesk ostatních.
Nevím, jestli ještě někdy přinesu svůj chleba na rodinnou oslavu. Ale vím, že pokud se do pečení pustím znovu, nebude to kvůli tetě ani nikomu jinému. Bude to jen kvůli mně. Protože ten pocit, když z trouby vytáhnete bochník a celým bytem se line ta vůně, za to stojí. I když to nikdo jiný neocení.
Zdroj: Klára M., Brno
