Článek
Pavel byl ten typ chlapa, kterého si pamatujete jen mlhavě. Pracoval jako elektrikář, měl špinavé ruce, klidný hlas a zvyk dívat se lidem při rozhovoru spíš na rameno než do očí. Ne proto, že by něco skrýval. Prostě byl tichý. A ticho bývá podezřelé.
Všechno začalo požárem.
Starý bytový dům na okraji města, noc, kouř, sirény. V jednom z bytů zemřel muž. Oficiálně šlo o nehodu, ale někdo zavolal anonym a řekl jediné: „Podívejte se na toho elektrikáře, co tam dělal rozvody.“
Pavel tam skutečně pracoval. Před dvěma týdny. Vyměňoval staré kabely v chodbě a ve sklepě. Měl přístup. Měl nářadí. Měl důvod tam být.
To policii stačilo.
Přišli si pro něj ráno. Slušní, klidní, profesionální. „Jen pár otázek,“ říkali. Vzal si bundu a jel s nimi. Netušil, že se domů vrátí až za dlouho.
Na stanici se ptali pořád dokola na totéž. Kdy tam byl. Co přesně dělal. Koho potkal. Jestli si všiml něčeho divného. Pavel odpovídal poctivě. Neměl co skrývat. A právě to mu uškodilo. Jeho výpověď se neměnila. Byla stejná. A stejná výpověď je podle některých vyšetřovatelů naučená.
Našli v bytě zesnulého vadný kabel. Starý spoj. Něco, co by mohlo způsobit zkrat. A Pavel byl poslední, kdo se kabelů dotýkal. Nikdo neřešil, že ten konkrétní spoj neměl opravovat. Nikdo nehledal dál.
„Nemáme pachatele,“ řekl vyšetřovatel jeho ženě. „Ale váš manžel je náš hlavní podezřelý.“
To slovo se jí vrylo do hlavy. Podezřelý. Nevinný člověk, který se najednou dívá na svět skrz mříže pochybností.
Pavla pustili domů, ale případ zůstal otevřený. Každý telefonát ho vyděsil. Každé zaklepání na dveře zrychlilo tep. V práci ho přestali posílat na zakázky. „Dokud se to nevyjasní,“ říkal šéf a díval se jinam.
Sousedé se ptali. Známí mlčeli. Děti ve škole si šeptaly, že její táta něco udělal. Pavel přestal chodit do hospody. Přestal se smát. Přestal spát.
Policie mezitím stavěla případ. Nepotřebovala pravdu, potřebovala řetězec, který dává smysl. A Pavel do něj zapadal. Technik, který mohl udělat chybu. Nebo něco horšího.
Přišel znalecký posudek. Nejednoznačný. „Nelze vyloučit cizí zavinění.“ To stačilo, aby se podezření přilepilo ještě pevněji.
Výslechu přibylo. Otázky byly ostřejší. Náznaky jasnější. „Proč jste tam byl tak dlouho?“ „Proč jste se vrátil ještě večer?“ Vrátil se proto, že zapomněl kleště. Řekl to už třikrát. Zapsali to jako rozpor.
Rok života se mu smrskl na čekání. Na dopis. Na rozhodnutí. Na konec.
Pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Jiný požár. O dvě ulice dál. Stejný typ domu. Stejný typ kabelu. A jiný elektrikář. Vlastně žádný.
Tentokrát nikdo nezemřel. A vyšetřovatelé si dali práci.
Zjistili, že kabely byly z jedné staré série. Vadné z výroby. Že se přehřívaly. Že už před lety měly být vyměněny. A že muž, který zemřel, si do bytu načerno připojil další spotřebiče.
Případ se začal rozpadat.
Najednou už Pavel nebyl potřeba. Zavolali mu. „Případ odkládáme,“ řekli. „Nebyl jste pachatelem.“
To bylo všechno.
Žádná omluva. Žádné vysvětlení. Jen suchá věta, která měla všechno spravit. Nespravila nic.
Pavel se vrátil do práce, ale už nebyl stejný. Každá chyba ho děsila. Každý kabel kontroloval třikrát. V noci se budil s pocitem, že zase sedí v té místnosti bez oken.
Lidé si pamatovali jen to, že byl podezřelý. Ne to, že byl očištěn. To už nebylo tak zajímavé.
Policie měla podezřelého. Neměla pachatele.
A Pavel měl pravdu od začátku. Jen to nikdo nechtěl slyšet, dokud se neobjevila jiná, pohodlnější.
