Článek
V práci jsme si s Lenkou sedly hned. Nebyla to žádná moje nejlepší kamarádka, ale měla v sobě něco klidného, co na mě působilo uklidňujícím dojmem. Pracovala s námi teprve pár měsíců, tichá, vždycky upravená, trochu rezervovaná, ale milá.
Já jsem byla v kanceláři ta, co vždycky něco organizuje – narozeniny, kávové pauzy, vánoční večírky. Takže když jsem jedno úterý řekla:
„Lenko, nechceš po práci na kávu?“
usmála se a přikývla.
Nevím proč, ale ten den jsem měla potřebu být s někým. Poslední týdny jsem cítila, že se mezi mnou a manželem něco mění. Mluvili jsme spolu čím dál míň, večery trávil v práci, nebo aspoň to říkal. Nechtěla jsem hned vymýšlet katastrofy, tak jsem to prostě pustila z hlavy.
Sedly jsme si do malé kavárny za rohem od kanceláře. Bylo tam útulno, vůně kávy a skořice, tichá hudba. Dlouho jsme si povídaly o práci, o dovolené, o běžných věcech. Byla otevřenější, než jsem čekala. Smála se, vyprávěla historky o svém psovi, o rodině. Bylo to fajn.
Pak se na chvíli odmlčela, podívala se do hrnku a řekla:
„Víš, je zvláštní, jak někdy narazíš na člověka, který ti obrátí svět vzhůru nohama.“
Usmála jsem se. „To zní romanticky.“
„Spíš komplikovaně,“ odpověděla tiše.
A pak to přišlo.
Začala vyprávět o muži, kterého poznala před pár měsíci. Že se potkali náhodou, že se zamilovala, i když to nebylo správné. Že byl ženatý, ale prý nešťastně. A že jí slíbil, že všechno vyřeší.
„Ale víš, jak to bývá,“ povzdychla si. „Říká, že je to složité. Já mu chci věřit, jen… někdy mám strach, že si hraje.“
Poslouchala jsem ji a cítila, jak se mi v hrudi něco stahuje. Každé slovo mě píchlo. Ne, že bych jí to nepřála — spíš proto, že to, co říkala, znělo příliš povědomě.
„Jak se jmenuje?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem to stihla zastavit.
Lenka se zarazila, jako by si uvědomila, že říká víc, než chtěla.
„Radek,“ zašeptala.
Zamrazilo mě.
Radek.
Můj manžel.
Chvíli jsem na ni jen koukala. Mozek odmítal poskládat slova dohromady. Všechno kolem ztichlo, i ta hudba, i šum kavárny. Jen její hlas, který dál mluvil o něm – o mém Radkovi.
O tom, jak jí píše každé ráno, jak jí slíbil, že se jednou přestěhují k moři. Jak ji držel za ruku v autě. Jak říkal, že jeho žena si zaslouží víc, než jí může dát.
Seděla jsem tam, usmívala se a přikyvovala, zatímco se mi pod stolem třásly ruce. Cítila jsem se, jako bych se dívala na svůj život zvenku, skrz mlhu.
Když skončila, řekla jsem tiše:
„Lenko… Radek je můj manžel.“
Zbledla.
„Prosím?“
„Můj. Jmenuje se Radek Horský. Pracuje v IT firmě na Vinohradech, má modré auto a fóbii z pavouků. Mluvila jsi o něm.“
Zůstala sedět s otevřenou pusou.
„Já… já to nevěděla,“ hlesla. „Nikdy mi neřekl, jak se jmenuje jeho žena.“
Byly jsme obě chvíli ticho. Já cítila, jak se mi bortí svět, ona asi taky. Nezlobila jsem se. Nebyla to ona, kdo mi lhal.
Zaplatila jsem a odešla. Venku pršelo.
Doma bylo ticho. Na stole jeho talíř, poloprázdná sklenice vody, zapomenutý mobilní nabíječ.
Sedla jsem si do kuchyně a čekala, až přijde.
Když přišel, tvářil se unaveně.
„Měli jste náročný den?“ zeptala jsem se.
„Jo, schůzky, víš jak to chodí,“ odpověděl.
Položila jsem před něj hrnek s kávou – stejný, jaký jsem měla s Lenkou.
„Víš, s kým jsem dnes byla?“
„S kým?“
„S Lenkou. Tvojí přítelkyní.“
Ztuhl.
Díval se na mě a věděl, že všechno chápu. Že už není co vysvětlovat.
Neplakala jsem. Ani nekřičela. Jen jsem cítila zvláštní úlevu. Protože už nebylo třeba se tvářit, že nevidím, co jsem dlouho tušila.
Odešel za dva dny. Tentokrát beze slov. Tentokrát mi to nevadilo.
Lenka dala výpověď. Nezlobila jsem se na ni. Měla svůj díl bolesti, stejně jako já. Jednou mi napsala:
„Promiň. Kdybych tušila…“
Odpověděla jsem jí:
„Já taky netušila. Ale aspoň teď obě víme, s kým jsme žily.“
Dnes už se na to dívám jinak. Káva, která tehdy všechno rozbila, byla vlastně začátkem. Přestala jsem žít v iluzi.
A naučila jsem se, že pravda někdy přijde úplnou náhodou – v kavárně, mezi dvěma loky kapučína, od člověka, který za nic nemůže.
A možná právě tehdy začal můj nový život.
Bez lží. Bez her. A s jistotou, že nic, co se rozpadlo, nebylo postavené na pevných základech.
