Článek
Byla skoro půlnoc, když mi na telefonu blikla zpráva z Messengeru. Jméno jsem neznala, ale fotka profilu patřila starší ženě. Už jsem chtěla mobil odložit, ale zvědavost byla silnější.
„Omlouvám se, že vás obtěžuji, ale myslím, že byste měla vědět, že vaše tchyně má poměr s mým manželem.“
Seděla jsem na posteli jako přikovaná. Chvíli jsem koukala na tu větu a snažila se pochopit, jestli se mi to jen zdá. Moje tchyně? Ta vzorná paní, která pekla koláče na každou rodinnou oslavu a ráda dávala rady, jak vyprat prádlo?
Zpráva pokračovala. Pisatelka se jmenovala Alena a psala, že už déle nechce mlčet. Že její manžel tráví až příliš času „na služebních cestách“ a že se mu jednou rozhodla podívat do telefonu. Našla v něm fotky a zprávy s mou tchyní. „Myslela jsem, že přeháním, ale pak jsem ji náhodou zahlédla, když od něj odcházela,“ napsala.
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Bylo to tak absurdní. Měla jsem před očima obraz tchyně, jak si vyžehlí kostýmek a tváří se jako dáma s nadhledem, zatímco ve skutečnosti…
Manžel vedle mě spal a já nevěděla, co s tím. Probudit ho? Mlčet? Napsat Aleně zpátky? Nakonec jsem jen seděla s mobilem v ruce a koukala do zdi. Spánek nepřicházel.
Ráno jsem se na tchyni dívala jinýma očima. Přijela k nám, aby odvezla vnoučata do školy, a působila jako vždy – usměvavá, se svou typickou větou: „Děti, nezapomeňte si šálu, venku je zima.“ Jenže já už věděla něco, co mi změnilo pohled.
Dlouho jsem váhala, jestli to manželovi říct. Nakonec jsem to nevydržela. „Včera mi napsala nějaká žena,“ začala jsem opatrně. „Tvrdila, že tvoje máma má poměr.“
Čekala jsem, že se rozesměje a mávne rukou. Jenže on zbledl. „Cože?“ vydechl. „To není možný.“
Jenže já v jeho očích viděla, že někde uvnitř tušil. Nebo aspoň tu možnost nepovažoval za tak šílenou, jak jsem doufala.
Další dny jsem se snažila chovat normálně, ale uvnitř mě to hlodalo. Nakonec jsem napsala Aleně zpět. Požádala jsem ji o důkaz. Odpověděla během pár minut. Poslala mi screenshoty zpráv – krátké věty, emotikony, a dokonce fotku, na které byla tchyně s jejím manželem na lavičce v parku.
Nemohla jsem tomu věřit. Ale zároveň už nebylo úniku.
Když jsme se o víkendu sešli celá rodina na oběd, dívala jsem se na tchyni a nevěděla, jak se tvářit. Mluvila o počasí, o tom, jak zdražily rohlíky, a já měla pocit, že sedím u stolu s někým úplně jiným.
Nakonec to mezi mnou a manželem prasklo. Nemohli jsme si hrát na to, že nevíme. A tak jsme tchyni pozvali k nám a položili jí otázku napřímo.
Nejdřív zapírala. Tvrdila, že jde o nedorozumění, že ji někdo pomlouvá. Ale když jsme jí ukázali fotku z lavičky, sesypala se. Slzy, omluvy, výmluvy. „Já jsem se cítila sama,“ říkala. „Po smrti vašeho tchána bylo všechno prázdné. On byl jediný, kdo se o mě zajímal.“
Bylo to zvláštní – část mě ji litovala, ale větší část cítila vztek. Ne na to, že si chtěla najít partnera. To bych jí přála. Ale na to, že to celé dělala tajně, s ženatým mužem, a že to ohrožovalo naši rodinu.
Od té doby se vztahy změnily. Manžel se na matku zlobil a nějaký čas s ní skoro nemluvil. Já jsem se snažila zůstat neutrální kvůli dětem, ale stejně to už nikdy nebylo jako dřív.
A já? Pořád si pamatuju tu noc, kdy mi přišla první zpráva. Bylo 00:23, když jsem ji četla. Minuta, která mi vzala iluzi o „perfektní tchyni“ a ukázala mi, že i lidé, které máme za vzory, mají tajemství, o nichž bychom raději nikdy nevěděli.
