Článek
Když jsem podepisovala smlouvu na nový byt, byla jsem šťastná jako už dlouho ne. Byl to konečně můj klidný kout. Malý, ale světlý, tiché místo v ulici, kde asfalt vypadal, jako by ho nikdo roky nepoužil. Realiťák se usmíval, ptal se, jestli mi vadí zahrady, ptal se, jestli mám ráda ptáky (to jsem ještě netušila, že i ptáci jednou probudí mojí frustraci).
„Je tu úplné ticho,“ slíbil. „To si zamilujete.“
A já zamilovala. Na první noc. A možná ještě na druhou.
A pak přišla ta třetí.
Seděla jsem v obýváku, popíjela čaj, když se ozvalo první zaburácení. Ne běžné dupnutí, ne kroky. Bylo to, jako by se někdo nahoře rozhodl stavět římský amfiteátr. Kov, který někam táhli. Rány, které duněly přes zdi jako ozvěna dávného boje. A pak smích, hlasitý, neomalený, jako by se někdo rozhodl nacvičovat stand-up přímo nad mojí hlavou.
Bylo deset večer.
Řekla jsem si, že je to náhoda. Nebyla.
Další dny mě přesvědčily, že jsem se nepřestěhovala do tichého domu, ale do zvukové laboratoře, kde se testuje, kolik decibelů zvládne běžný člověk, než se jeho mozek rozhodne odevzdat výpověď.
Nahoře žila rodina, nebo spíš zvukový fenomén. Dva dospělí, tři děti, pes, kočka, pravděpodobně i morče. Děti držely permanentní štafetu běhu. Pes za nimi. Kočka mňoukala z balkonu na cokoli, co se hýbalo. A dospělí měli zřejmě zálibu v nočním posouvání nábytku. Nikdy jsem nechápala proč. Každou noc, kolem půl dvanácté, jako kdyby se rozhodli přestavět celý byt, jen aby našli dokonalejší pozici skříně, která už tam dvacet let stála.
První týden jsem se snažila být tolerantní. Nové byty, nový život, možná se jen zabydlují.
Druhý týden jsem si pořídila špunty do uší. Třetí týden jsem začala googlit zvukotěsné panely.
A čtvrtý týden jsem se přistihla, že mluvím sama se sebou:
„Tohle přece není normální. Tohle není život. Tohle je intenzivní kurz přežití.“
Jednou večer mě probudila rána tak prudká, že jsem myslela, že mi spadla kuchyňská linka. Vyskočila jsem, vběhla do obýváku… a zjistila, že nic nespadlo. Nic než moje trpělivost.
Ráno jsem se rozhodla za nimi zajít. Zazvonila jsem. Otevřel mi pán kolem čtyřiceti s výrazem lehkého překvapení. Za ním se mihly dvě děti, pes a něco, co připomínalo nerudnou kočku.
„Dobrý den,“ začala jsem opatrně. „Já jsem vaše sousedka zespodu…“
„Jo, my víme,“ přikývl. „Vy jste ta paní, co se tu nedávno nastěhovala. Jak se vám líbí? Klid, co?“
Fakt to řekl. Klid. „No… právě že…“ váhala jsem, „v noci tu bývá dost hluku.“
Pán se zamyslel. Na dvě vteřiny. Pak pokrčil rameny.
„My jsme velká rodina, no. Děti jsou divoký. A pes taky. To víte, energie musí ven.“
„Jasně,“ usmála jsem se, ale mysl se mi vařila. „Ale jestli by to šlo po desáté trochu méně… posouvání nábytku… běhání… skákání…“
„Nábytku?“ zamračil se. „My nic neposouváme.“
V té chvíli se za ním ozval skřípot, jako když tank couvá přes šrotovnu. Otočil se jen letmo.
„To nic, to jen žena s komodou.“ A zavřel dveře.
Další noc jsem nespala. Ne proto, že by byl hluk. Ale protože jsem přemýšlela, co jsem vlastně koupila. Byt? Nebo permanentní vstupenku na hlučný festival života?
Zlom přišel v pátek. O půl jedné ráno.
Vzbudilo mě něco mezi výbuchem, hromobitím a pádem meteoritu. Vyběhla jsem na chodbu přesvědčená, že se zřítil strop. Ale ne, jenom děti nahoře hrály „kdo skočí z největší výšky na matraci“. Matrace totiž ležela přesně tam, kde se nejlépe ozývala, nad mým obývákem.
V ten moment jsem pochopila, že ticho není něco, co se najde. Ticho je něco, o co se člověk musí postarat.
A tak jsem se postavila sama za sebe.
Nejdřív jsem si došla na obecní úřad zjistit, jaká jsou pravidla domovního řádu. Pak jsem vyrobila malý, slušný dopis, kde jsem popisovala, v kolik hodin hluk začíná a v kolik končí. A nakonec jsem si dodala odvahu a zazvonila na sousedy znovu.
Tentokrát otevřela žena. Unavená, ale laskavější než její muž. Přečetla si dopis. Zrudla. Pak vzdychla. „Já se omlouvám,“ řekla upřímně. „My s tím budeme něco dělat.“
A světe div se, stalo se.
Hluk nezmizel, protože některé rodiny prostě neztišíte úplně. Ale dostal se na snesitelnou úroveň. Přestali posouvat nábytek v noci. Děti přestaly skákat po půlnoci. Dokonce i pes dostal nějaký večerní rituál.
A já se naučila něco ještě důležitějšího než rozeznávat zvuky přes zdi.
Někdy se člověk stěhuje kvůli tichu, ale nejdřív se musí naučit říct, kde jeho ticho začíná.
A že i v nejhlučnějším domě se nakonec dá najít klid.
A když ne… vždycky existují lepší špunty do uší.
