Článek
Když mi přítel navrhl, že si založíme společný účet, bylo to vlastně milé. Znělo to jako další krok v našem vztahu – něco mezi „miluji tě“ a „půjdeme koupit novou pračku“. Bydleli jsme spolu už skoro rok, hádky kvůli toaleťáku nebo kdo koupí mléko jsme měli za sebou, a tak jsem souhlasila. Společné finance? Proč ne. Jsme přece dospělí lidé.
Nejdřív to bylo docela pohodlné. Na účet jsme každý posílali část výplaty, z toho šly platby za nájem, jídlo, internet, a občas i nějaká ta pizzu v pátek večer. Všechno bylo průhledné, jednoduché, bez hádek.
Až do chvíle, kdy jsem si poprvé pořádně prohlédla výpis.
Ne že bych byla typ, co kontroluje každý desetikorunový pohyb. Ale jedno odpoledne, když jsem zrovna ztrácela čas na internetu a bankovní aplikace mi zahlásila „podezřelý výdaj“, rozhodla jsem se podívat, co se na tom našem společném účtu vlastně děje.
A tam to začalo.
První věc, která mě zarazila: Čtyři platby za kebab během jednoho dne. Jasně, taky mám občas chuť na něco nezdravého, ale kdo si dá kebab ve 12:40, 13:15, 15:30 a pak ještě ve 20:00? Zeptala jsem se ho. „To jsem bral i klukům z práce,“ odpověděl s takovou nevinností, že by mu to člověk skoro věřil. Skoro.
Pak jsem si všimla další položky – platba v herním obchodě. Nejdřív jsem si myslela, že si koupil nějakou aplikaci, možná něco do telefonu. Ale ne. Byla to virtuální zbraň do nějaké online střílečky. Za 1 200 korun. Na otázku „Proč?“ odpověděl: „Protože s touhle brokovnicí se to líp vyhrává.“ A já si myslela, že peníze mají sloužit k placení elektřiny, ne brokovnic.
Další položka byla ještě lepší. 1 600 korun – parfumerie. Chvíli jsem si říkala: Ó, jak romantické! Kupuje mi parfém! Ale ouha. Ukázalo se, že si koupil nějaký drahý olej na vousy. Na VOUSY. Pro muže, který si jinak vystačí s jarem a šampónem na auto. Prý „chtěl zkusit něco jiného“.
A perlička na závěr? Pravidelná platba 99 Kč – aplikace s názvem „Rozpoznání letadel“. To už jsem nevydržela. „Prosím tě, proč platíš každý měsíc za to, že poznáš, co ti letí nad hlavou?“ A on na to: „Protože mě to fascinuje. Navíc mi to vždycky řekne, odkud a kam to letí!“ Zjevně žiju s amatérským dispečerem.
Po této detektivní výpravě do jeho finanční duše jsem si vzala čas na rozmyšlenou. Nechtěla jsem být ta, co dělá scénu kvůli kebabu a letadlům. Ale bylo mi jasné, že náš společný účet je pro něj spíš hra než zodpovědnost.
Sedli jsme si a já mu všechno ukázala. Nejdřív se smál. Pak se bránil. Pak mlčel. A nakonec uznal: „Možná bychom měli mít ještě jeden účet. Na tvoje věci. A jeden na moje.“ Řekla jsem mu, že to zní dobře. A že bych raději, kdyby si brokovnice a oleje na vousy platil ze svého.
Od té doby máme systém: společný účet na nájem, jídlo a domácnost. A každý svůj vlastní na výstřelky. Funguje to. On si dál platí své létající aplikace a kebabové mise, a já si v klidu nakupuji víno a kosmetiku, aniž bych se musela cítit jako kontrolorka z banky.
Ale někdy, když vidím nový výpis a znovu tam najdu „Letadla 99 Kč“, neodpustím si poznámku: „Letí ti to, lásko.“ A on se usměje a řekne: „Hlavně že víš, kam.“
