Článek
Půjčování věcí mezi kamarádkami je stará dobrá tradice. Šaty, kabelky, občas i boty – protože co se nehodí na jednu oslavu, může být hvězdou té druhé. Je v tom důvěra, trocha solidarity a taky víra, že věci se vrátí v pořádku. Jenže někdy se ukáže, že vaše šaty procestují víc akcí než vy sama.
Všechno to začalo nevinně. Moje kamarádka měla jít na večírek, a protože jsem zrovna měla ve skříni šaty, které se hodily přesně k tématu „elegance, ale ne moc“, nabídla jsem jí, ať si je půjčí. Byly to moje oblíbené – jednoduché černé, lichotivý střih, takový kousek, co vás zachrání, když se nechce nic vymýšlet.
„Vrátím je hned, jak je vyperu,“ slíbila. Jasně, říká se to vždycky. Nebyla jsem nervózní, protože důvěra je přece základ přátelství.
Týden uběhl. Pak druhý. Šaty nikde. Nechtěla jsem být dotěrná, tak jsem se jen občas nenápadně zeptala: „Hele, a jak dopadl ten večírek?“ Odpověď byla vždycky podobná: „Jo, super! Jo, šaty ti vrátím, až… ehm, je vyžehlím.“ Už mi to bylo trochu divné, ale nechala jsem to být. Říkala jsem si: asi je fakt ještě nevyprala. Možná je šetrně pere v horském potoce.
A pak jednoho dne ráno procházím Instagram. Káva v ruce, klasický ranní rituál. Scrolluji, lajkuji fotky koťátek, obědů a dovolených, a najednou mi ztuhla ruka. Tam, na obrazovce, v celé své kráse… moje šaty. Jenže na fotce nebyla moje kamarádka. Byla to její sestra. A pózovala jako módní ikona uprostřed svatební hostiny.
Musím říct, že to byl zvláštní pocit. Na jednu stranu jsem byla ráda, že moje šaty očividně dělají parádu. Na druhou stranu jsem si říkala: Moment, tohle už není půjčka, tohle je šatová štafeta. Zavolala jsem kamarádce. Snažila jsem se být v klidu. „Hele, viděla jsem na Instagramu tvoji ségru. Ty šaty jí fakt sluší,“ řekla jsem s úsměvem, který by se dal krájet. „Jo, no,“ odpověděla kamarádka trochu nervózně. „Víš, ona zrovna neměla, co na sebe…“
Takže jsme se dostaly k jádru věci. Mé šaty absolvovaly víc společenských událostí než já za celý rok. A vrátily se mi – světe div se – hned následující den. Pečlivě složené, vyprané, dokonce i s ramínkem. Musím uznat, že fyzicky byly v pořádku. Ale pocit, že mé šaty měly bohatší společenský život než já, už zůstal.
Rozhodně nebudu tvrdit, že si už nikdy nic nepůjčíme. Kamarádka je pořád moje kamarádka a šaty jsou jen šaty. Ale příště, když se mě někdo zeptá: „Můžu si je půjčit?“ asi se ujistím, že půjčuji na konkrétní akci, ne na módní turné po celé republice.
Taky jsem si uvědomila, že Instagram je novodobá detektivní kancelář. Dřív byste o takových věcech ani nevěděli. Šaty by možná ještě projely další dvě svatby a jeden ples, a vy byste žili v blažené nevědomosti. Teď vám to sociální sítě naservírují přímo do feedu.
Od té doby mám jednoduché pravidlo: když někomu půjčuji oblíbený kousek, tajně si k němu připisuji „zálohu“ v podobě lahve vína, až se vrátí. Ne kvůli škodě – spíš jako pojistku proti překvapení. A pokud se šaty znovu objeví na Instagramu někde, kde je nečekám? Aspoň budu mít materiál na další historku, která pobaví na večírku.
Co je na tom ale nejvtipnější? Moje kamarádka mi po tom všem jednou řekla: „Hele, moje ségra říkala, že kdybys chtěla, klidně ti ty šaty půjčí, až je budeš potřebovat.“ A já si uvědomila, že se kruh uzavřel.
Takže ano, šaty mám zpátky. Přátelství zůstalo. A moje garderoba si od té doby žije tak trochu vlastním životem – občas dokonce bohatším než já.
