Článek
Víte, jak to chodí. Člověk si žije svůj klidný život, má své rituály, svou pohodu. A pak přijde rodina, přátelé, ti nejbližší, a začnou vám nenápadně podsouvat všelijaké „dobré“ rady. Jednou je to, že byste měli víc chodit mezi lidi, podruhé, že byste si měli najít nějakého koníčka, a do třetice, že by vám prospěla trocha pohybu na čerstvém vzduchu. A pak to přijde. Ta věta, která vám na první poslech zní mile a starostlivě, ale ve skutečnosti v sobě skrývá malý nenápadný diktát.
„Víš, Maruško (nebo Jano, Zdeňku, dosaďte si jméno dle libosti), neměla by sis pořídit pejska? Prý to moc pomáhá proti té samotě.“
Samota. To slovo zní tak nějak chladně a odtažitě. Já bych ani neřekla, že se cítím vyloženě sama. Mám své knížky, svůj zahrádkářský koutek, občas zajdu na kávu s paní sousedkou, zavolám si s dcerou. Ale pravda je, že když se večer vracím do prázdného bytu, ten tichý prostor občas promluví hlasitěji, než by se mi líbilo. A tak jsem o té psí myšlence začala přemýšlet. Nejdřív jen tak zlehka, pak s čím dál větší intenzitou.
Pamatuji si, jak jsem jako malá holka toužila po štěněti. Brečela jsem u každého filmu o Lassie a tajně jsem si kreslila obrázky chlupatých kamarádů. Rodiče mi tehdy psa nedovolili, prý je s ním moc práce a bydlíme v malém bytě. A tak jsem na své psí sny tak nějak pozapomněla. Až teď, na stará kolena, se mi ta touha zase probudila. Možná na tom něco je, mít doma někoho, kdo vás bezpodmínečně miluje, kdo vám vrtí ocasem, když přijdete domů, kdo vás nutí jít ven i za deštivého počasí.
Začala jsem tedy nenápadně pátrat. Prohlížela jsem si inzeráty, četla si o různých rasách, ptala se známých, kteří psy mají. A musím říct, že jsem z toho byla docela zmatená. Jeden chválil čivavu, že je malá a nenáročná, druhý zase nedal dopustit na zlatého retrívra, že je to nejlepší rodinný pes. A pak mi kamarádka Hanka řekla: „Hele, a co útulek? Tam čeká spousta úžasných psů na nový domov.“
Ta myšlenka mi hned padla do oka. Proč kupovat štěně s papíry za hromadu peněz, když můžu dát domov nějakému opuštěnému chlupáčovi, který si to zaslouží? A tak jsem se jednoho slunečného odpoledne vydala do místního útulku. Už z dálky jsem slyšela štěkot a kňučení a musím přiznat, že mi to trochu sevřelo hrdlo. Tolik smutných očí, tolik chlupatých tváří toužících po pohlazení. Procházela jsem mezi kotci a každý pes na mě štěkal a vrtěl ocasem. Jeden byl malý a ušatý, druhý velký a huňatý, třetí zase vypadal jako z nějaké pohádky. A pak jsem ho uviděla. Seděl v koutě svého kotce, takový nenápadný, hnědočerný kříženec s moudrýma očima. Nekřičel, neskákal, jen se na mě tiše díval. Něco mě k němu přitáhlo, nějaké zvláštní pouto. Zeptala jsem se ošetřovatelky na něj a ona mi řekla, že se jmenuje Bertík a že ho našli opuštěného u silnice. Byl prý trochu bázlivý, ale moc hodný. Poprosila jsem, jestli bych si ho mohla pohladit. Když jsem k němu natáhla ruku, Bertík se ke mně nejistě přiblížil a olízl mi prst. V tu chvíli jsem věděla, že je to on. Můj nový parťák.
Papírování v útulku šlo hladce a za pár dní jsem si Bertíka vezla domů. Musím se přiznat, že první dny byly trochu náročné. Bertík se bál nových zvuků, nechtěl moc jíst a nejraději se schovával pod stolem. Ale s trochou trpělivosti, piškotů a laskavých slov se začal osmělovat. Začal prozkoumávat byt, vrtět ocasem, když jsem přišla domů, a dokonce se občas i odvážil přiběhnout si pro pohlazení. A víte, co mi došlo? Ti moji blízcí měli pravdu. S Bertíkem se ten prázdný byt najednou naplnil životem. Už nejsem sama, když se vracím domů. Čeká tam na mě někdo, kdo se na mě těší, kdo mi dává najevo svou lásku tím nejupřímnějším psím způsobem.
A ty procházky venku? Ze začátku jsem se trochu styděla, přece jen, už nejsem nejmladší na to, abych běhala po parku s psem. Ale Bertík mě donutil vstát z křesla a jít ven, a za to jsem mu moc vděčná. Potkávám nové lidi, bavím se s pejskaři a ten čerstvý vzduch mi dělá moc dobře. Občas se s Bertíkem i zasmějeme. Třeba když se snaží chytit svůj ocas nebo když usne v té nejnemožnější poloze. Je to prostě takový můj chlupatý klaun, který mi každý den vykouzlí úsměv na tváři. A ano, občas je s ním i nějaká ta starost. Musím ho venčit za každého počasí, krmit ho, občas uklízet nějakou tu nehodu. Ale ta radost a ta láska, kterou mi Bertík dává… no, řeknu vám to takhle. On už není jenom pes, víte? Stal se z něj takový můj tichý společník, taková chlupatá duše, která mi každý den připomíná, že nejsem na světě sama. A i když jsem si na začátku říkala, jestli to zvládnu, teď už vím, že to bylo jedno z těch nejlepších životních rozhodnutí, takové to pohlazení po duši, co přišlo v pravý čas. Ten tichý byt už nikdy nebude tak tichý. A ta samota? Ta už má chlupatou podobu a vrtí radostně ocasem. Je mi s ním moc fajn.
Takže pokud i vy váháte, jestli si pořídit psa, poslechněte ty, co vám radí dobře. Možná i na vás čeká někde v útulku váš Bertík, který vám obrátí život vzhůru nohama, ale tím nejkrásnějším možným způsobem.
