Článek
Rodinná dovolená měla být letos konečně podle všech představ. Týden u moře, hotel s polopenzí, bazén a hlavně – klid. Už při příjezdu jsme si všichni slibovali, že se nebudeme hádat o maličkosti, protože „přece nepojedeme přes půl Evropy, abychom se tam nervovali“. To ovšem nikdo netušil, že největší bitva nepropukne o jídlo, lehátko ani místo v autě, ale o obyčejný ručník.
Den začal nevinně. Slunce pálilo, moře vonělo a děti se rozhodly, že dnes postaví největší hrad z písku, jaký kdy pláž viděla. Já jsem se těšila na chvíli, kdy si lehnu, otevřu knížku a budu dělat, že neslyším žádné hádky o kyblíček. Manžel, který si přinesl křížovky a sluneční brýle s dioptriemi, se posadil vedle mě a na chvíli to vypadalo, že jsme rodina z katalogu.
Až do chvíle, než jsem zjistila, že můj ručník je mokrý. Úplně. Vysvětlení přišlo okamžitě – dcera ho použila k otření rukou od nanuku. Jahodového. Bylo jí osm a tvářila se, že to je nejpřirozenější věc na světě. „Ale mami, tys přece říkala, že ten ručník je starý a že ti na něm nezáleží,“ hájila se. To, že to byla ironická poznámka pronesená doma při balení, jí zjevně uniklo.
Nadzvedla jsem se z písku a sáhla po druhém ručníku, který ležel na hromadě věcí. V tu chvíli se ozvalo zasyčení, jaké by se hodilo spíš do dokumentu o hadích farmách. Manžel se vrhl kupředu, chytil ručník a s očima planoucíma vášní zvolal: „To je MŮJ ručník!“
Ticho na pláži by se dalo krájet. Dokonce i soused z Německa, který si do té doby mazaně rezervoval dvě lehátka třemi ručníky, zpozorněl. Děti přestaly stavět hrad a se zájmem sledovaly, jestli tatínek vyhraje.
Ukázalo se, že ručník, o který šlo, nebyl jen tak ledajaký. Podle manželova proslovu měl tento kus bavlny s vybledlým logem jakési benzínky více než sentimentální hodnotu. „Ten ručník jsem měl už na první dovolené u moře, když mi bylo osmnáct,“ pronesl slavnostně. „Viděl víc než půl Evropy. Je to skoro člen rodiny!“
Na to jsem reagovala otázkou, jestli by tedy neměl platit i zdravotní pojištění. Vtip se však nesetkal s pochopením. Manžel trval na tom, že se na jeho ručník nikdo nesmí posadit, natož se jím utírat od jahodového nanuku. A to byl jen začátek.
Syn, který do té doby mlčel, se rozhodl, že ručník patří jemu, protože si ho půjčil včera po koupání a „kdo má věc v ruce, ten je majitel“. Dcera, rozjetá nanukovým incidentem, tvrdila, že ručník je rodinný, a proto má právo ho používat kdokoliv. Já jsem jen stála, držela mokrý a ulepený hadr a přemýšlela, jestli se na recepci nedají koupit nové.
Hádka gradovala. Manžel přešel do historického výkladu o tom, jak ručník přežil déšť na horách i vylité kafe na trase do Chorvatska. Syn si z něj mezitím udělal plášť superhrdiny a běhal po pláži, čímž se do sporu zapojili i nicnetušící turisté, kterým vrazil do lehátka. Dcera křičela, že to je „jen kus látky“ a že se všichni chováme trapně. A já? Já jsem uvažovala, jestli by nebylo jednodušší pořídit tři nové ručníky a toho jednoho památečního obřadně spálit.
Vrcholem celé scény bylo, když manžel zkusil ručník získat zpět tím, že se vrhl na syna, který právě předstíral let nad pláží. Syn padl do písku, dcera začala plakat a já jsem měla chuť nahlas oznámit, že se rozvádím. Lidé kolem nás si fotili a smáli se, protože to prý vypadalo jako skeč z nějaké komedie.
Nakonec jsem situaci vyřešila po svém. Vzala jsem ručník, který teď byl plný písku, a utřela si s ním nohy. Všichni na mě zírali, jako bych právě spálila rodinné album. „Tak, a je to,“ prohlásila jsem. „Kdo ho chce, ať si ho klidně nechá. Ale já už o ručníku slyšet nechci.“
Ticho. Pak se manžel podíval na ručník, pokrčil rameny a suše řekl: „No jo, stejně už měl své nejlepší roky za sebou.“ Syn ho odhodil zpátky na hromadu věcí a dcera si šla pro další nanuk. A já jsem si uvědomila, že jsme se právě pohádali tak vášnivě, že by to vystačilo na scénář telenovely. Kvůli ručníku, který by na bleším trhu nikdo nevzal ani zadarmo.
Zbytek dne jsme se snažili dělat, že se nic nestalo. Dokonce jsme se večer zasmáli tomu, jak nás fotili cizí turisté. Ale já vím jedno: až budeme příště balit na dovolenou, ten ručník se do kufru rozhodně nedostane. Protože jestli se má naše rodina znovu rozhádat, tak ať je to aspoň kvůli něčemu důstojnějšímu než kusu bavlny z benzínky.
