Článek
Když jsem se před osmi lety přestěhovala do svého malého bytu v činžáku na okraji města, bylo mi třicet a svět mi přišel jednodušší, když jsem byla sama. Byt byl tichý, slunečný a patřil mi každý jeho centimetr. Ráno jsem si mohla dělat kávu v pyžamu, večer si číst v posteli do tří do rána, nikdo mě nerušil, nikomu jsem se nemusela přizpůsobovat. A hlavně nikdo nečekal, že se budu neustále usmívat.
Stala jsem se tím, čemu se říká „spokojená samotářka“. Nevyhledávala jsem velké večírky, přátelé se smířili s tím, že mě uvidí jednou za měsíc, a já si začala říkat, že takhle to může zůstat už napořád. Stabilní. Bezpečné. Klidné.
Pak se jedno podzimní ráno do protějšího bytu nastěhoval ON.
Viděla jsem ho poprvé z okna. Nesl dvě krabice, na sobě mikinu, která mu byla evidentně o číslo větší, a měl rozcuchané vlasy, jako by se právě probudil. Posadil krabice na zem, zasmál se něčemu, co mu řekl stěhovák, a já jsem si uvědomila, že se usmívám taky. A to se mi běžně nestává.
Otočila jsem se od okna.
„Nikam se nevracej, Marie,“ napomenula jsem se. „Je to jen soused.“
Ale svět má zvláštní smysl pro humor.
Ještě ten den zazvonil.
Byla jsem zrovna v teplácích, bez make-upu, vlasy stažené do nedbalého drdolu, přesně tak, jak mě nikdy nikdo cizí vidět nemá. Otevřela jsem.
„Dobrý den, já jsem Adam,“ řekl ten neznámý hlas a já okamžitě poznala muže ze stěhování. Stál tam s lahví vína a trochu provinilým úsměvem. „Omlouvám se za rámus. Chtěl jsem se představit. A taky… ehm… jestli byste mi mohla říct, kde tu je nejbližší obchod?“
Bylo v něm něco odzbrojujícího. Možná ten nešikovný způsob, jak držel lahev, jako by ji měl každou chvíli upustit. Možná to, že byl první člověk za dlouhou dobu, který na mě mluvil s tím zvláštním respektem, bez přetvářky.
„Obchod je dvě ulice dolů,“ odpověděla jsem. „A to víno… jste nemusel.“
„To jsem slyšel už asi pětkrát,“ usmál se. „Ale myslím, že jsem fakt musel. Jsem ve vytírání špatný soused.“
Smála jsem se. Já, která se nesměji ani romantické komedii.
Od té chvíle se naše cesty střetávaly podivuhodně často. Nejprve náhodou, nebo jsem si to alespoň říkala. Jednou jsme se potkali u výtahu, dvakrát před domem. Pak už jsem si nebyla jistá, jestli to pořád jsou náhody.
A pak se stalo něco, co mě vykolejilo úplně.
Jednoho večera, kdy déšť bubnoval do parapetu tak hlasitě, že se zdálo, jako by se svět snažil někoho varovat, zazvonil Adam znovu. Tentokrát vypadal jinak. Nebyl rozcuchaný ani usměvavý. V očích měl zvláštní, hluboký stín.
„Promiňte,“ řekl tiše. „Můžu… chvíli k vám?“
Byla jsem v šoku. Nechodím lidem otevírat jen tak. Nepouštím cizí osoby do bytu. Ale u něj to bylo jiné. V jeho hlase bylo něco, co mě okamžitě vytrhlo z té mé bezpečné ulity.
„Jasně,“ kývla jsem.
Seděli jsme pak v kuchyni, oba s hrnkem horkého čaje, a já čekala, co řekne. Nejspíš to bylo poprvé, kdy jsem ho viděla bez toho jeho pohotového úsměvu.
„Právě mi volali z nemocnice,“ začal. „Můj táta… to vypadá špatně.“
A tam se něco ve mně pohnulo.
Možná touha podat ruku. Možná instinkt. Možná jen fakt, že po letech jsem znovu viděla lidskou zranitelnost přímo před sebou. A uvědomila jsem si, jak dlouho jsem sama před sebou předstírala, že nic takového nepotřebuji.
Ten večer jsme si povídali několik hodin. O jeho rodině, o mém dětství, o věcech, o kterých jsem nemluvila roky. V jednu chvíli se podíval na můj malý, trochu neuspořádaný byt a řekl:
„Je tu hrozně… klid.“
A já jsem poprvé v životě litovala, že tu ten klid je.
Další týdny nás sblížily víc, než jsem čekala. Nešlo o romantiku, ne hned. Šlo o přítomnost. O to, že najednou jsem měla po boku někoho, kdo se objevil v nejnevhodnější chvíli a přesto přesně tehdy, kdy jsem ho potřebovala.
Dával mi zpátky věci, o kterých jsem byla přesvědčená, že už je neumím:
smát se nahlas.
čekat na něčí zprávu.
těšit se z toho, že nejsem úplně sama.
Nebyl dokonalý. Měl své těžké dny, kdy se uzavřel do sebe. Já měla zase své dny, kdy jsem chtěla utéct zpět do své samoty. Ale pokaždé, když jsme se potkali na chodbě nebo se večer zastavil „jen na pět minut“, svět kolem mě byl nějak… světlejší.
A jednoho rána, když jsme spolu stáli na balkoně s kávou v ruce, řekl:
„Víš, myslím, že ses mi vkradla do života tak trochu jako ten déšť. Nenápadně, ale úplně.“
Smála jsem se. A nepopírala jsem to.
Protože někdy člověk žije roky s pocitem, že je kompletní a až když se objeví někdo další, pochopí, že některé části v něm jen tiše spaly.
A nový soused je dokázal probudit.
