Článek
Jen jsem nechala věci plynout, i když všechno ve mně křičelo, že by měly vypadat jinak. A možná právě proto na ni nikdy nezapomenu. Bylo to jedno z těch obyčejných letních večerů na Jadranu. Teplý vzduch, vůně pinií, vzdálené skřípění cigal, ve sklenici levné víno z místního krámku, slunce už dávno zapadlé. Seděli jsme s přítelem na kamenné zídce nad pláží, on si hrál s mobilem, já zírala na moře a přemýšlela, co budeme dělat zítra. Byl unavený, spal špatně. Po chvíli vstal a řekl, že jde spát. Byla jsem trochu zklamaná, ale nebylo proč se zlobit. Všechno bylo v pořádku. Jen tak nějak ticho. Pomalé, prázdné, trochu ospalé. Zůstala jsem tam sedět sama.
Všimla jsem si ho už dřív. Byl to ten typ, co má kolem sebe nějakou zvláštní auru. Nepůsobivě krásný, spíš zajímavý. Klidný, přirozený, s lehkým úsměvem, který se nevnucoval. Vždycky přišel večer k moři s knížkou, seděl opodál, nikdy neotravoval. Ale ten večer se najednou zastavil u mě. Neptal se, jestli si může přisednout. Prostě si sedl. A já ho nechala. Mluvili jsme úplně o ničem. O moři, o tom, odkud jsme, o počasí. Nic zásadního. Jen lehké slova, co klouzají povrchem, ale přitom zanechávají stopy. Smál se tak nějak tiše, jakoby v sobě, ale jeho oči byly zvídavé. Chtěl vědět, co čtu. Jestli mám ráda ticho. Jestli se mi tu líbí. A já mu odpovídala upřímněji, než bych čekala. Možná proto, že byl cizí. Možná proto, že mi připomněl, jaké to je být někým zajímavá.
Když navrhl, že se projdeme, neváhala jsem. Nohy bosé, kamínky studily, moře šumělo. Bylo to celé trochu jako ve filmu, ale ne kýč. Spíš něco mezi snem a realitou. Zastavili jsme se na malém molu. Sedli si. A mlčeli. Ale to mlčení nebylo trapné. Bylo plné napětí. Jako by se všechno zastavilo a čekalo, co uděláme dál.
A pak mě políbil. Nebyl to prudký polibek. Nebyla v tom vášeň z reklamy na parfém. Byl jemný, skoro nesmělý, a přitom naprosto jistý. Jako by to bylo naprosto samozřejmé. A já mu ten polibek vrátila. Ani nevím proč. Nebyla jsem opilá. Neomámilo mě moře. Jen jsem v tu chvíli cítila, že chci být někým jiným. Aspoň na chvíli. Někým, kdo neřeší, co se má. Někým, kdo si dovolí cítit.
Zbytek noci byl pomalý. Jemný. Intimní v tom nejčistším smyslu slova. Nešlo o tělo. Nešlo o sex. I když jsme byli nazí, nebylo to o tom. Byla to blízkost, kterou jsem dlouho nezažila. Taková, co ti připomene, že nejsi jen partnerka, že nejsi jen část nějaké dvojice. Ale že jsi sama. A že někdo právě teď chce vidět jen tebe.
K ránu jsem se vrátila. Přítel pořád spal. Ležel na boku, lehce chrápal, ruka mu visela přes okraj karimatky. Přikryla jsem ho dekou. Umyla si tvář. Lehce jsem se třásla, nevím jestli zimou, nebo nervy. Ale nebrečela jsem. Jen jsem ležela vedle něj a dívala se do stropu. Věděla jsem, že se nic neprozradí. Neptal se. A já neříkala.
Není to příběh o podvodu. Není to zpověď. Není to obhajoba. Je to vzpomínka. Na něco, co se stalo mimo čas. Co se nevrátí. A přitom nezmizí. Nikdy jsem toho muže z pláže už neviděla. Ani jsme si nevyměnili jména. Jen ten jeden večer. A možná právě proto zůstal tak silný.
Od té doby uplynulo pár let. S přítelem jsme se později rozešli. Ne kvůli té noci. Spíš protože jsme oba cítili, že už spolu vlastně nejsme. Jen vedle sebe. A možná to byl i ten večer, který mi to ukázal. Ne vinen, ale průhledný. Najednou jsem si uvědomila, jak moc jsem toužila být viděná. Ne jako „moje holka“, ale jako já.
Někdy si říkám, jestli to byla chyba. Jestli bych to měla litovat. Ale necítím vinu. Cítím vděčnost. Za ten okamžik, kdy jsem si připomněla, že žiju. Že moje tělo, moje touhy a moje srdce nejsou zamčené v nějaké krabičce s názvem „vztah“. Že se občas může stát něco, co neplánujeme. A že to může být v pořádku. Pokud to člověk unese.
Nikomu to nevyprávím. Ne proto, že bych se styděla. Ale protože vím, že to nelze úplně pochopit, pokud jste to nezažili. Není to historka z dovolené. Není to „jak jsem si užila v Chorvatsku“. Je to jeden večer. Jedna pláž. Jedna vzpomínka. A všechno, co se změnilo uvnitř.
Občas, když slyším moře ve sluchátkách nebo když se mi dostane do nosu ta typická vůně borovic a soli, vybaví se mi ten večer. Ne jméno. Ne tvář. Ale pocit. Že jsem byla opravdu naživu. Aspoň na chvíli. A že jsem se nebála. Protože někdy to není o tom, co uděláme, ale o tom, co v sobě znovu najdeme.
