Článek
Sedíš naproti mně a mlčíš. Děláš to tak vždycky, když víš, že přijde něco těžkého. Možná proto jsi mi zůstal jako poslední. Všichni ostatní se vytratili někde mezi prvními miliony a posledními dluhy. Tak to řeknu na rovinu, Petře – projel jsem to. Všechno.
Pamatuješ, jak jsem si ještě před rokem stěžoval, že nemám na nájem? Jak jsem počítal drobné, jestli vyjdu do výplaty? Smál ses, že jednou budu milionář. Tehdy to byl vtip. Pak se z toho stal fakt. A já jsem si myslel, že už mě nic nemůže zastavit.
Když mi ty peníze přistály na účtu, koukal jsem na to číslo snad hodinu. Několik milionů. Moje jméno. Můj účet. Víš, co bylo nejhorší? Ten pocit, že jsem konečně někdo. Že už se nemusím stydět. Že teď budu žít.
První týdny byly opojné. Auto, co jsem si nikdy nemohl dovolit. Ne proto, že bych ho potřeboval, ale protože jsem ho chtěl. Chtěl jsem, aby lidi viděli, že jsem to dokázal. Že už nejsem ten chudák, co si musí všechno rozmýšlet.
Začali se ozývat lidé. Staří známí, co roky mlčeli. Najednou měli čas, rady, nápady. Všichni věděli, jak se dělají peníze. A já? Já nechtěl vypadat hloupě. Tak jsem kýval. Investoval. Riskoval. Říkal si, že takhle to dělají úspěšní.
První průšvih jsem přešel smíchem. Druhý jsem si omluvil. Třetí už mě budil v noci. Seděl jsem u počítače, koukal na účet a poprvé cítil strach. Ne ten zdravý. Ten studený, co se ti zakousne do žaludku a nepustí.
Místo abych přestal, přidal jsem. Hloupé, já vím. Ale v hlavě jsem měl jediné – tohle přece nemůže skončit špatně. Už jednou mi to vyšlo. Vyjde znovu. Jenže nevyšlo.
Začal jsem lhát. Sobě, ostatním. Říkal jsem, že je všechno v pohodě. Že se to otočí. Bral jsem půjčky, abych zalepil díry, které jsem si sám vyhloubil. Každý nový podpis byl těžší než ten předchozí.
A pak se to sesypalo. Rychle. Bez varování. Auto pryč. Byt pryč. Zůstaly dluhy a telefon, který najednou mlčel. Lidi, co se se mnou ještě nedávno fotili v barech, mě neznali. Všichni měli plné ruce práce. Najednou.
Víš, co mě bolelo nejvíc? Ne ztráta peněz. Ale ten moment, kdy jsem pochopil, že bez nich nejsem pro většinu lidí vůbec nic. Že ten respekt byl jen půjčený. Dočasný. Podmíněný.
Teď tu sedím s tebou. V malém bytě. Počítám každou korunu, jako dřív. Možná ještě víc. A poprvé po dlouhé době nemám potřebu se tvářit, že mám všechno pod kontrolou. Nemám.
Rychlé peníze mi daly pocit, že jsem vyhrál nad životem. A pak mi ho vrátily i s úroky. Nezbylo mi nic než zkušenost a pár jizev, které nejsou vidět.
Takže až se mě někdo zeptá, jestli bych to udělal znovu… odpověď znáš. A jestli mi někdo zůstal, tak jsi to ty. Díky, že pořád sedíš naproti mně a posloucháš.
