Článek
Sabina a Karolína se znaly od střední. Společně přežily rozchody, zkoušky, i roky, kdy měly pocit, že svět patří jen jim dvěma. Byly jako sestry.
Když se Sabina vdala, Karolína stála po jejím boku jako svědkyně. A když se Sabině narodila dcera Ema, byla to právě Karolína, kdo ji držel za ruku v porodnici.
Jejich životy se měnily, ale přátelství zůstávalo stejné – nebo si to aspoň Sabina myslela.
Všechno se začalo lámat nenápadně. Sabina měla pocit, že Karolína se od ní vzdaluje. Méně volala, častěji rušila schůzky. „Mám moc práce,“ říkala vždycky.
Sabina tomu nevěnovala pozornost. Myslela si, že je to jen období.
A pak přišel ten večer.
Byl pátek, Sabina doma uspávala Emu, když jí přišla zpráva od kamarádky Lenky:
„Sabi, jsi v pohodě? Viděla jsi, co Karolína sdílela?“
Sabina nechápala. Otevřela Instagram a zůstala stát s otevřenou pusou.
Karolína přidala fotku z večeře – seděla tam s Martinem, Sabininým manželem. V popisku stálo: „Konečně večer s někým, kdo mi rozumí.“
Nejdřív si myslela, že to musí být omyl. Hloupý vtip. Ale nebyl. Fotka byla čerstvá, z restaurace, kam Sabina s Martinem chodívali často.
Ten večer nezavolala nikomu. Jen seděla na gauči, dívajíc se do tmy, a cítila, jak se jí hroutí všechno, co považovala za jisté.
Druhý den v neděli Martin přišel domů až k poledni. „Nechci ti lhát,“ řekl rovnou. „Stalo se to. Jednou. Byla to hloupost.“
„Jednou?“ opakovala Sabina tiše. „A to, že spolu trávíte večery, je taky jednou?“
Mlčel. A v tom tichu se všechno mezi nimi rozpadlo.
Sabina smazala Karolínu ze všech kontaktů, jejich společné fotky, ale v sobě ji smazat nedokázala. Měla pocit, že přišla o víc než o manžela – přišla o člověka, kterému věřila víc než komukoliv jinému.
První týdny jen přežívala. Chodila do práce, starala se o Emu a večer, když dceru uložila, seděla sama v kuchyni a snažila se pochopit, jak se z přátelství stane zrada.
Lidé kolem jí říkali: „Čas to spraví.“
Ale čas jen prohloubil ticho.
Jednou potkala Karolínu ve městě. Stála tam, jiná – vlasy ostříhané, tvář bledá, oči provinilé.
„Můžeme si promluvit?“ zkusila to.
Sabina zavrtěla hlavou. „Nevím, o čem.“
„Udělala jsem chybu,“ řekla Karolína. „Neměla jsem to dopustit. Ale bylo to… složitý.“
Sabina se hořce zasmála. „Zrada většinou složitá nebývá.“
Odešla, aniž by se otočila. Ale i tak se jí ta scéna vracela ve snech.
Po čase si uvědomila, že nejvíc ji bolí ne samotný čin, ale fakt, že Karolína věděla všechno – jak moc Sabina Martinovi věří, jak se bojí, že ji jednou někdo opustí. A přesto to udělala.
Uplynul rok. Sabina se rozvedla, přestěhovala se s Emou do menšího bytu. Zpočátku měla strach, že to nezvládne – finance, samotu, nejistotu. Ale zvládla. Pomalu.
Začala běhat, malovat, poznávat nové lidi.
A hlavně – přestala se omlouvat za to, že chce od života víc než jen vydržet.
Jednoho dne ji oslovila žena z práce, jestli by nešla na kávu. Jmenovala se Bára, byla přímá, vtipná, a po dlouhé době se Sabina u někoho cítila v klidu.
Po několika setkáních se přistihla, že se směje – ne z povinnosti, ale opravdu.
Jednoho večera, když ukládala Emu, holčička se zeptala: „Mami, ty už nemáš tu tetičku Karolínu?“
„Ne, zlatíčko. Už ne.“
„A jsi kvůli tomu smutná?“
Sabina se zamyslela. „Už ne. Některé lidi musíš pustit, aby mohli přijít jiní.“
Když pak seděla na balkoně a dívala se do tmy, došlo jí, že i tahle bolest jí něco dala.
Naučila se, že přátelství, stejně jako láska, není o slovech, ale o činech.
A že i když tě zradí ten, od koho to čekáš nejmíň, pořád to neznamená, že se máš uzavřít světu.
O rok později potkala Karolínu znovu. Tentokrát neucítila zlost ani smutek – jen lítost.
„Jak se máš?“ zeptala se jí Karolína.
„Dobře,“ odpověděla Sabina klidně. „Vážně dobře.“
A poprvé to byla pravda.
Už dávno přestala přemýšlet, proč se to stalo. Některé věci prostě nemají vysvětlení.
Ale pokaždé, když se jí někdo zeptá, jestli ještě věří v přátelství, usměje se:
„Ano. Ale už si dávám pozor, komu podávám ruku.“
