Článek
Do Itálie jsme jely s Eliškou na poslední chvíli. Obě unavené, každá po svém. Já po rozchodu, který mě sice nemrzel, ale rozmetal mě víc, než jsem si přiznávala. Eliška po období, kdy se dusila mezi svatbami, termíny, šaty a nekonečnými seznamy. „Musím na chvíli vypnout,“ řekla tehdy, „než mě to celý sežere.“ A tak jsme letěly do Toskánska. Jen my dvě. Slunce, bílé víno, stará vesnice, pomalost.
Nikam jsme nespěchaly. Braly jsme dny, jak přicházely. Ráno káva, pak trh, polední horko přečkat někde ve stínu, večer dlouhá večeře, smích. A pak tam byl on. Matteo.
Poznaly jsme ho druhý den. Majitel malého vinařství, které jsme si našly náhodou. První, co mě napadlo, bylo, že takhle nějak si představuju Itálii v lidské podobě. Opálená kůže, uvolněný úsměv, gestikulace, trochu nakřáplý hlas a oči, které se dívají přesně tam, kam mají. A možná i trochu dál. Byl šarmantní. Ne v tom okatém, ohraném slova smyslu, ale v něčem tichém, hlubokém. V tom, jak podával víno, jak vyprávěl, jak naslouchal. Cítila jsem, že se na něj chci dívat ještě dlouho. A že mě to děsí.
Eliška ho měla taky ráda. Ale jinak. Víc jako průvodce, jako veselého hostitele, který do naší dovolené přináší lehkost. Nikdy jsem si nevšimla ničeho víc. A vlastně jsem to ani nehledala. Protože od první chvíle jsem cítila, že se ve mně něco láme.
S Matteem jsme si začali povídat i mimo ty běžné chvíle. Nešlo o žádné tajnosti, všechno to bylo… plynulé. Přirozené. Jeden večer jsme zůstali sedět pod pergolou, když už ostatní odešli. Jen my dva, teplý vzduch, zpívající cikády, dvě skleničky vína a slova, která plynula, jako bychom se znali roky. Neřekl nic, co by bylo jednoznačné. Já taky ne. A přesto tam bylo všechno. Blízkost. Zájem. Možná něco jako vzájemné ticho, které říká víc než jakýkoli dotek.
Dlouho jsem si to nechtěla přiznat. Vždycky jsem byla ta rozumná. Ta, co si nekomplikuje život, ta, co drží pravidla. A najednou jsem byla uvnitř příběhu, který jsem dřív četla jen v ženských magazínech a kroutila u něj hlavou.
Jedno odpoledne jsme šly s Eliškou pěšky do kopců. Povídaly jsme si o svatbě. Vyprávěla mi, jak se s Davidem poznali, jak ji požádal o ruku, jak se těší, ale zároveň má strach. Naslouchala jsem jí, pokyvovala, usmívala se – a přitom mi v hlavě znělo jen jedno jméno. Matteo.
A pak to přišlo. Večer. Eliška se smála na celou terasu, Matteo přinesl víno a posadil se vedle mě. A pak řekl tu větu: „Tvoje kamarádka je úžasná žena. David má štěstí.“ Zůstala jsem zírat. Oči mi zaletěly k Elišce, pak zpátky na něj. Došlo mi to až po chvíli. On si myslel, že já jsem ta zasnoubená.
Až tehdy jsem pochopila, proč mezi námi nikdy nic neudělal. Proč byl blízko, ale nikdy příliš. Myslel si, že mám někoho. A že tím někým je David. Svatba. Prsten. Budoucnost. Všechno, co patřilo Elišce.
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Všechno se otočilo. Nejen že jsem cítila vinu za vlastní pocity. Teď jsem navíc věděla, že mezi mnou a Matteem možná opravdu něco mohlo být – kdybych byla někdo jiný. Nebo kdyby pravda nebyla tak zamotaná.
Ještě tu noc jsem nemohla spát. Přehrávala jsem si v hlavě všechny ty chvíle, kdy jsme se smáli, kdy jsme mlčeli, kdy se naše pohledy potkaly. A pak jsem se dívala na Elišku. Spala klidně, stočená do klubíčka, s výrazem dítěte, co sní o krásné budoucnosti. A já věděla, že jí ji nikdy nevezmu.
Dny ubíhaly. S Matteem jsme se vídali dál. Ale něco se změnilo. Věděli jsme to oba. Ta tichá možnost, která visela mezi námi, se rozpadla. Není těžké dělat správnou věc, když nemáte co ztratit. Těžké je dělat ji, když ztrácíte něco, co by mohlo být opravdové.
Když jsme odjížděly, objali jsme se. Nic neřekl. Já taky ne. Ale v očích jsem mu viděla smutek. A trochu i úlevu. Možná za to, že jsme to zvládli takhle. Možná za to, že se nemusíme cítit jako špatní lidé.
Doma se mě Eliška ptala, proč jsem tak zamlklá. Vymluvila jsem se na únavu. A tehdy jsem pochopila, že některé pravdy jsou jen naše. Že je nemusíme vyslovit, aby byly skutečné. A že i věci, které se nikdy nestanou, dokážou bolet stejně, jako ty, které se staly.
Někdy si na něj vzpomenu. Když cítím víno, když slyším italštinu, když vidím tu jednu fotku, kterou mi Eliška poslala a kde jsme všichni tři. Smějeme se tam. Vypadáme šťastně. A možná jsme opravdu byli. Každý po svém. Jen na chvíli.
Nechci, aby to znělo jako stížnost. Vlastně jsem vděčná. Za ten zážitek. Za to, že jsem se mohla zamilovat, i když jen v tichu. Že jsem si připomněla, že ve mně ještě hoří. Že dokážu cítit naplno. A že i když to bolí, jsem pořád člověk, co miluje.
Možná je tohle taky forma lásky. Ne ta, která končí prstýnkem, ale ta, která si něco odnese do ticha. A zůstane tam jako vzpomínka. Jemná, neukončená. Ale pravdivá.
