Článek
Sousedství s Markem a jeho rodinou bylo vždy idylické. Bydleli jsme naproti sobě v řadových domcích, dělila nás jen ulice a nízký živý plot. Naše děti spolu vyrůstaly, my jsme si s Markem a jeho ženou Klárou půjčovali nářadí, chodili na společné grilovačky a vždycky jsme prohodili pár slov, když jsme se potkali. Bylo to takové to pravé, nefalšované, bezproblémové sousedské přátelství, které vydrželo deset let.
A pak, z ničeho nic, ticho.
Stalo se to asi před půl rokem. Potkala jsem Marka u popelnic. Usmála jsem se, připravená na obvyklou konverzaci o počasí a fotbalu. „Ahoj, Marku, jak se máš?“ zeptala jsem se vesele. Marek zvedl hlavu, podíval se na mě – a prošel kolem. Jako bych tam nestála. Jako bych byla vzduch.
Byla jsem v šoku. Myslela jsem, že mě neslyšel, nebo že má špatný den. Nic jsem si z toho nedělala. Ale druhý den se to opakovalo. Potkali jsme se u schránek. Tentokrát jsem ho oslovila přímo: „Marku, všechno v pořádku?“ Zastavil se, podíval se na mě s takovým prázdným, ledovým pohledem, který jsem u něj nikdy neviděla, a bez jediného slova nebo náznaku pozdravu se otočil a odešel.
Tohle už nebylo náhodné. Bylo to úmyslné.
Začala jsem si dělat starosti. Udělala jsem mu něco? Nechali jsme mu třeba dlouho tu vrtačku? Mluvila jsem nějak nezdvořile o jeho Kláře? Zkoušela jsem si v hlavě přehrát každý náš kontakt za poslední měsíce. Nic. Absolutně nic, co by naznačovalo takovou razantní změnu.
Situace se stávala trapnou. Teď, kdykoli jsem Marka potkala, automaticky jsem se dívala do země nebo dělala, že si zavazuji tkaničky. On mě ignoroval s takovou důsledností, až to bylo směšné. Přišlo mi to dětinské, ale zároveň mě to hluboce zraňovalo. Deset let přátelství a on mě teď trestá mlčením, aniž by mi řekl proč.
Klára se s námi pořád bavila, ale vždycky jen ve spěchu a opatrně. Měla jsem pocit, že se nám také vyhýbá, ačkoli na rozdíl od Marka se aspoň usmívala.
Odhodlala jsem se zeptat. Byla to otázka cti. Jednoho dne, když Klára stála u auta a vykládala nákup, jsem k ní přišla.
„Kláro, musím se zeptat. Co se děje s Markem? Vůbec mě nezdraví. Dělá, jako by mě neznal. Udělala jsem mu něco?“
Klára se podívala na obě strany ulice, jako by se bála, že nás někdo poslouchá. Její tvář ztvrdla a bylo vidět, že ji to trápí. Snížila hlas.
„Neudělala jsi nic, Hani. Jsi v pořádku. Problém je… u nás doma. Víš, Marek dostal v práci povýšení. Teď je vedoucím oddělení, má velký plat a je v kontaktu s novými, vlivnými lidmi. Hodně se teď stýká s těmi, co bydlí na té nové ulici u lesa, víš? Ty vily. Ti, co mají ty drahé ploty a bazény.“
Nechápala jsem, co to má s námi společného.
Klára se na mě podívala s lítostí. „Ti lidé se s námi nechtějí stýkat, pokud se bavíme s ‚obyčejnými‘ sousedy z řadovky. Marek si myslí, že my dva se teď musíme chovat… jinak. Jako ‚vyšší třída‘. Že už nemůžeme mít ‚malé‘ přátele. A ty jsi pro něj, bohužel, symbol té staré éry, kdy jsme byli ‚jen obyčejní lidi‘ a půjčovali si kladivo.“
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. To nebylo o hádce, ani o vrtačce. Bylo to o společenském postavení a snobství. Marek se stal někým, kým dříve nebyl, a okamžitě se musel zbavit všeho, co připomínalo jeho skromné začátky. Včetně mě a našeho přátelství.
„Marek ti prostě nemůže projevovat přátelství, protože by se to ti noví lidé dozvěděli,“ dokončila Klára smutně a dodala: „Moc mě to mrzí. Vůbec to nejsem já.“
Když jsem šla zpět k sobě, cítila jsem směs hněvu a naprosté beznaděje. Ten milý, bodrý soused, který mi deset let pomáhal, se během pár týdnů proměnil v chladného snoba, který se mě štítí jen proto, že jsem z „řadovky“. Došlo mi, jak rychle se lidé dokážou změnit, když dostanou do ruky trochu víc peněz a pocit důležitosti.
Od té doby už ho nezdravím. Když ho potkám, podívám se mu s klidem přímo do očí a dělám, že je vzduch. Někdy, když večer vidím Marka na zahradě v jeho nové, drahé bundě, připadá mi smutný. Asi ten jeho nový, snobský život není tak plnohodnotný jako ten, kde si mohl s čistým svědomím půjčit to kladivo. A to mi stačí.
