Článek
Když jsme si pořídili Endyho, byl to nejšťastnější den hlavně pro naše děti. Malý kříženec s krátkýma nohama, dlouhým tělem a očima, které uměly prosit i v momentě, kdy ještě nic nežádal. Já jsem se zamilovala hned. A sousedi? Ti si na něj začali stěžovat sotva týden poté.
První přišla paní Nováková. Zaklepala, jak jen sousedi umí, dvakrát tvrdě a jednou významně. Otevřela jsem a ona stála ve dveřích s výrazem, jako bych jí právě vysadila holuby na balkon.
„Promiňte, ale váš pes v noci štěká,“ řekla tónem, který žádné promiňte neznamenal.
„Opravdu?“ podivila jsem se. „Nezdálo se mi…“
„No mně ano,“ přerušila mě. „A nám všem. Bylo by fajn s tím něco udělat.“
Za ní postával její muž a přikyvoval, jako by tím kontroloval pohyb vzduchu v okolí. Slíbila jsem jim, že to zjistím. A zjistila. Endy spal klidně. Celou noc. Děti také. A já, jak jsem se pak přesvědčila několika polonočními výpravami na zahradu, nezaslechla ani šustnutí. Jen ticho, klid a občas vzdálené houknutí vlaku.
Ale sousedi přicházeli dál.
„Nevím, co s tím uděláte,“ říkal pan Novák, „ale to věčné noční štěkání nám bere spánek.“
„Možná by měl být přes noc doma,“ navrhla paní Bohumínská, která jinak nechodila nikam bez toho, aby ji doprovázel její věčně naštvaný pudl.
„On doma je,“ odpověděla jsem pokaždé trpělivě.
Bylo to zvláštní. Endy štěkotem neplýtval. Byl to pes, který se na svět dívá jako na místo, které si nezaslouží zbytečný hluk. Ale jakmile někdo udělá chybu, rád mu to připomene pohledem. Ne hlasem.
Jenomže sousedi byli přesvědčeni o opaku.
A pak přišla ta noc.
Budík na mobilu ukazoval 2:46, když jsem se probudila na zvuk, který jsem jen stěží rozeznala. Nebyl to štěkot. Byl to nízký, dlouhý, varovný hlas. Byl to Endy, ale jinak, než jsem kdy slyšela.
Vyskočila jsem z postele, popadla župan a vyběhla na terasu. Dole stál Endy, napnutý jako struna. Jeho oči mířily k plotu směrem k Novákovým. Pak znovu zavrčel, tiše, ale o to naléhavěji.
„Endy, pojď,“ zavolala jsem, ale on se ani neohlédl.
A tehdy jsem uviděla postavu.
Nebyla velká. Oblečená v tmavé mikině. Klonila se u branky od sousedů. Šramotila s visacím zámkem, opatrně, ale ne dost opatrně pro psí uši. Zůstala jsem stát jako přikovaná. Endy šel pomalu vpřed, krok po kroku, bez štěkotu. Jen napětí v jeho těle říkalo, že tohle není člověk, kterému by se mělo ustupovat.
Postava sebou trhla, když ho uviděla. Udělala krok zpět, další, pak se dala na útěk přes zahrádky směrem k polím. Endy zaštěkal. Poprvé po týdnech, co jsme ho měli. Krátce, hlasitě, upozorňující.
Vyšla jsem před dům právě ve chvíli, kdy se na ulici rozsvítilo několik světel. Novákovi. Bohumínští. Další sousedi, které jsem sotva znala jménem.
„Co se děje?“ volala paní Nováková s kávou v županu, jako by to byl běžný doplněk nočního poplachu.
„Někdo byl u vaší branky,“ odpověděla jsem. „Endy ho vyhnal.“
Pan Novák seběhl dolů k plotu. Viděla jsem, jak se ohýbá k zámku. Jak jej nadzvedává. A pak, s výrazem, který jsem u něj ještě neviděla, řekl:
„Někdo se ho pokusil přeřezat.“
Na chvíli bylo všude ticho. Pak se najednou všichni dívali na Endyho, který stál vedle mě, trochu zadýchaný, ale klidný. Díval se na lidi, kteří si na něj týdny stěžovali, jako by jim chtěl říct: Vidíte?
Paní Nováková k němu opatrně přišla. Připomínalo to setkání dvou lidí, kteří si celý život míjeli pohledy a teď je někdo zamknul do jedné místnosti.
„Endy,“ řekla potichu a sklonila se k němu, „ty jsi ho odehnal?“
Odpověděl jí tím svým způsobem: vlněním ocasu, které nebylo ani triumfální, ani kajícné. Prostě konstatoval fakt. Ano, hlídám. Proto tu jsem.
Další den přišla paní Bohumínská s talířem koláčů. „Pro toho vašeho hrdinu,“ řekla a podívala se na Endyho. „A vlastně… promiňte. Asi jsme byli nespravedliví.“
A nebyla jediná. Novákovi si koupili nový zámek, lepší světlo před domem a ještě ten týden přišli s pamlsky „jen tak“. Pan Novák dokonce pohladil Endyho po hlavě, gesto, které jsem považovala za nemožné asi tak stejně jako sněžení v červenci.
Dny plynuly a večery už nebyly o stížnostech, ale o tom, jestli Endy dnes zase bude „službu“ plnit. Často seděl u plotu, klidný, vyrovnaný, s pohledem zkušeného nočního hlídače. A sousedi mu mávali. Každý večer.
Možná si ho předtím pletli s problémem. Teď už věděli, že byl řešením.
A já se každou noc dívala z okna na něj, jak sedí pod lampou, soustředěný a věrný, a říkala si, že někdy prostě musíme vidět malý kus odvahy, abychom pochopili, co máme celou dobu před očima.
