Článek
Naše sousedství bylo vždycky idylické. Žádné řinčení sekaček o nedělích, žádné hádky přes plot a hlavně – fungující družstevní systém půjčování surovin. Králem toho systému byla Vlasta, která bydlela přímo naproti mně. Vlasta, dáma po padesátce s trvalou a láskou k pěstování muškátů, byla chodící spíž. Dojelo mléko? Vlasta. Chybí vejce do bábovky? Vlasta. Vždycky s úsměvem, se skleničkou nebo mističkou a obligátní větou: „Až půjdeš, tak mi to vrátíš, nebo si uděláme čárku.“
V poslední době jsem měla takové období, kdy se mi nedařilo udržovat domácí zásoby na jakžtakž rozumné úrovni. Nevím proč, prostě jsem neustále na něco zapomínala. Poslední týden to byl hlavně cukr. Vždycky jsem začala péct nebo vařit a ve chvíli, kdy jsem měla nasypat sladkou hmotu, zjistila jsem, že sypu vzduch. Dvakrát v pondělí jsem si běžela pro půl hrnku. V úterý taky. Ve středu už jsem si připadala trapně, ale nutnost byla silnější, potřebovala jsem lžičku do kafe.
Ve čtvrtek ráno jsem se rozhodla pro muffiny. Samozřejmě jsem neměla cukr. Rozhodla jsem se pro to největší „půjčení“ – celou sklenici, s tím, že ji hned ten den odpoledne koupím v Lidlu a vrátím i s mašličkou. Zazvonila jsem u Vlasty s optimistickým úsměvem a prázdnou sklenicí v ruce. „Ahoj Vlasti, prosím tě, mohla bys mi zase půjčit cukr? Tentokrát fakt velkou sklenici, abych měla klid,“ zazubila jsem se.
Vlasta ve dveřích vypadala jinak. Úsměv zmizel, na tváři se jí objevilo něco mezi rozmrzelostí a naprostou odevzdaností. Podala mi sklenici s cukrem, ale její obvyklé veselé „jistě, Deniso!“ vystřídalo tiché: „Tady máš. Ale musím ti říct, že už je to to poslední, co ti půjčuji. Do konce týdne nečekej, že ti něco dám. Musíš si dojít nakoupit. Už mě to nebaví.“ Řekla to s takovou vážností, že mi spadl úsměv.
Měla jsem pocit studu. „Jejda, Vlasti, omlouvám se, já to vím, já jsem hrozná, slibuji, že ti to dnes vrátím i s bonusem,“ koktala jsem. Vlasta jen mávla rukou a zavřela dveře. Cestou zpět k sobě jsem si říkala, že se Vlasta určitě naštvala. Možná si myslí, že jsem socka, která nemá ani na cukr. Možná má pocit, že ji zneužívám. Cukr jsem ten den vrátila s velkou omluvou a čokoládou navíc, ale vztahy už nebyly, co bývaly. Vlasta byla stále zdvořilá, ale půjčování skončilo.
Druhý den ráno jsem potkala Vlastu u popelnic. Byla smutná. Vypadala, jako by celou noc nespala. Neodolala jsem. „Vlasti, řekni mi, prosím tě, co se stalo. Vím, že jsem otravovala s tím cukrem, ale proč jsi tak smutná?“ Vlasta se na mě podívala. Chvíli váhala, pak si povzdechla a začala mluvit.
„Deniso, nejde o cukr. Teda, ne tak docela. Vždycky jsem ti ráda půjčovala. Ale víš, co? Před měsícem jsem si koupila obrovský desetilitrový kyblík cukru. Měla jsem ho na půdě, pro strýčka příhodu, víš, kdyby náhodou. A ten kyblík se mi rozbil. Spadl mi na hlavu. Bylo to hrozné. Cukr se vysypal po celé půdě. Všude.“ Vlasta se na chvíli odmlčela, jako by si tu scénu přehrávala v hlavě.
„A já, Deniso,“ pokračovala Vlasta s tragickým pohledem, „jsem ho sbírala. Tři dny jsem tam lezla, vysávala, zametala a ten cukr, který ti celou dobu půjčuji, není koupený. Ten cukr, co ti dávám, je ten posbíraný ze země z mé půdy. Každou lžičku jsem musela posbírat, přesít a dát do sklenice, abych ho nemusela vyhodit. Došel mi ten posbíraný cukr! A já si říkala: ‚Proboha, ta Denisa to se mnou dělá schválně! Ona mi ten posbíraný cukr všechen vezme a já si budu muset koupit nový!‘ Tak jsem ti prostě řekla, že už nepůjčím. Protože už jsem neměla co sbírat, chápeš?“
Seděla jsem na schodech u popelnic a musela jsem se smát, i když mi bylo trapně. Vlasta, královna organizace, mi celou dobu půjčovala cukr, který spadl na podlahu. Vlasta se na mě podívala a nakonec se usmála. „No, a teď už to víš. Už je mi to jedno, kyblík jsem vyhodila a cukr koupila nový, tentokrát v pytlích. Ale celou tu dobu mi bylo trapné ti říct, že ti půjčuji cukr z podlahy.“
Od té doby ji už tak často neotravuji a chodím si do obchodu. Vlasta mi teď sice půjčuje, ale vždycky s veselým mrknutím: „Jen si ber, Deniso, tenhle už je kupovaný a čistý.“ Někdy prostě ani ten nejtrapnější důvod není tak hrozný, jak si myslíme, a může za ním být jen nešťastná nehoda s kyblíkem na půdě. A hlavně, od té doby se nám oběma ulevilo a náš sousedský vztah byl zas v pořádku, jen už bez posbíraného cukru.
