Článek
Když jsem se dozvěděla, jak vážně je na tom, bylo to jako kdyby mi někdo stáhl zem pod nohama. Seděla jsem s telefonem v ruce a jen doufala, že to všechno bude nějak zvládnutelné. Říkala jsem si, že jí pomůžu, jak nejlíp budu umět, protože tak to mezi námi vždycky bylo, když jeden padal, druhý ho zvedl. Netušila jsem ale, že tentokrát budu stát proti něčemu, na co ani největší snaha jednoho člověka nestačí.
Její rodina od ní dala ruce pryč. Nechci je hodnotit, nevím, co přesně za tím stojí, ale výsledek je jasný: zůstala jsem u všeho sama. Snažím se jí být oporou, protože nikdo jiný nezůstal. Jenže já mám svou práci, děti, partnera, povinnosti, které se nezastaví jen proto, že je někdo jiný v nouzi. Občas mám pocit, že jsem roztržená mezi dvěma životy, které se navzájem požírají.
Každý den vypadá stejně. Po práci běhám mezi povinnostmi, snažím se doma všechno udržet v chodu a pak mířím k ní. Někdy je to na chvíli, někdy na dlouhé hodiny. A občas i uprostřed noci. Když je jí špatně, když volá, že se bojí, když prostě jen nechce být sama. Je těžké říct „teď nemůžu“, když víte, že už nikoho jiného nemá.
Jenže to, co se děje poslední týdny, mě vysává víc než předtím. Její chování se mění. Je podrážděná, někdy až agresivní, slova z ní padají tvrději a bolestněji. Občas mě obviní, že se jí chci zbavit, že nejsem dost obětavá, že všichni ji zklamali a já prý možná taky. Vím, že její nemoc, bolest, strach a samota ji tlačí do kouta, odkud útočí. Ale i když to chápu rozumem, srdci to neubírá na tíze.
Hospic odmítá, pečovatelky odmítá, psychologa odmítá. Všechno odmítá. A já, ať se snažím sebevíc, nejsem zařízení na 24hodinovou péči. Jsem jen člověk, který už sotva stojí. Někdy se přistihnu, jak sedím v autě před jejím domem, ruce na volantu, a přemýšlím, jestli tohle ještě vůbec zvládnu. A pak jdu dál, protože přece nemůžu odejít.
Ale pravda je, že i já jsem na hraně. Že moje rodina mě potřebuje. Že moje tělo i hlava mi dávají signály, že pokud nepřeřadím, jednou se zhroutím. A to nikomu nepomůže, ani jí, ani mně.
A tak stojím před tím nejtěžším rozhodnutím: říct, že už nemůžu. Že potřebuji, aby péči přebrali odborníci, i když to ona nechce slyšet. Je těžké vyslovit větu, která ve mně zní už měsíce: nejsem schopná být jediným člověkem, který drží tvůj svět pohromadě.
Tahle ta úvaha nemá jasné rozřešení, žádnou hezkou tečku. Jen přiznání, že láska, přátelství a lidskost jsou krásné věci, ale i ony mají hranice. A někdy je ten největší projev péče a odvahy říct: takhle už to dál nejde, obě potřebujeme pomoc.
