Článek
Jmenuji se Marie, je mi 58 let a nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu mít strach vracet se domů. Ne kvůli manželovi. Ne kvůli dluhům. Kvůli vlastnímu synovi.
Tomášovi je 32 let.
A pořád bydlí u nás.
Když byl malý, byl citlivý kluk. Tichý, hodný, spíš samotář. Ve škole neměl moc kamarádů, ale říkala jsem si, že z toho vyroste. Vždycky jsem ho chránila. Možná až moc.
Po maturitě šel na vysokou, ale po roce ji nechal. Řekl, že ho to nebaví. „Najdu si práci,“ slíbil. To bylo před deseti lety.
První roky jsem byla trpělivá. Občas si něco našel – brigádu ve skladu, rozvoz letáků, krátce pracoval v obchodě. Vždycky to ale skončilo stejně.
„Šéf je idiot.“
„Je tam hrozný kolektiv.“
„Ta práce nemá smysl.“
Pak začal být víc doma.
Dnes jeho den vypadá pořád stejně. Vstane kolem jedenácté. Udělá si kávu. Sedne k počítači. Hraje hry, sleduje videa, komunikuje s lidmi, které nikdy neviděl.
Večeři má připravenou. Prádlo vyprané.
Pokoj uklizený – když ho o to třikrát požádám.
Můj manžel Karel říká, že jsme si ho tak vychovali. Že jsme mu všechno usnadňovali. Možná má pravdu. Jenže když vidíte svoje dítě, jak se trápí, chcete mu pomoct. A někdy ta pomoc přeroste v něco, z čeho už nejde vystoupit.
Před třemi lety přišel první velký konflikt.
Řekla jsem mu, že už mu nebudu dávat kapesné. Že je dospělý a musí si vydělávat.
Tři dny se mnou nemluvil. Pak přišel do kuchyně a řekl: „Tak mi aspoň zaplať internet. Jinak si nemůžu hledat práci.“
Zaplatila jsem ho.
Práci si nenašel.
Karel začal být tvrdší. „Do půl roku si něco najdeš, nebo se odstěhuješ,“ řekl mu jednou večer.
Tomáš se na něj podíval a klidně odpověděl: „A kam mám jít? Na ulici?“
Od té doby to mezi nimi nefunguje. Karel s ním skoro nemluví. Když vejde Tomáš do místnosti, manžel často odejde.
Napětí doma by se dalo krájet.
Nejhorší je, že Tomáš už ani nepředstírá snahu.
Když se ho zeptám, jestli někam poslal životopis, odpoví: „Teď není dobrá doba.“
Když mu nabídnu, že mu pomůžu něco najít, řekne: „Ty tomu nerozumíš.“
Minulý rok jsme mu přestali dávat peníze úplně. Mysleli jsme, že ho to donutí něco dělat.
Začal prodávat svoje staré věci. Pak si půjčil od kamaráda. Pak přišel za mnou.
Stála jsem v kuchyni a on řekl: „Mami, potřebuju pět tisíc. Jen na měsíc.“
Dala jsem mu je.
Ten měsíc trvá dodnes.
Nejvíc mě bolí, že už spolu skoro nemluvíme normálně. Každý rozhovor je buď o penězích, nebo o práci. A končí hádkou.
„Ty mě pořád jen kritizuješ.“
„Ty vůbec nechápeš, jak je dnes těžké něco najít.“
„Já jsem se o práci snažil, ale nikdo mě nechce.“
Jednou jsem mu v afektu řekla: „Tomáši, je ti dvaatřicet. Nemůžeš celý život žít jako dítě.“
Podíval se na mě a řekl větu, která mě pronásleduje dodnes:
„Tak proč jsi mě tak vychovala?“
Od té doby mám pocit, že jsem selhala.
Finančně nás to začíná ničit. Energie, jídlo, internet, všechno jde nahoru. Karel půjde za dva roky do důchodu. Já pracuji v obchodě a domů chodím unavená.
A pak vidím v obýváku dospělého chlapa, který celý den seděl u počítače.
Někdy mám vztek. Opravdu velký. Ale hned potom přijde pocit viny. Je to přece moje dítě.
Jenže poslední kapka přišla před měsícem.
Přišel za mnou večer a řekl: „Mami, potřebuju peníze na novou grafickou kartu. Tahle už nestíhá.“
Myslela jsem, že si dělá legraci. Nedělal.
„Tomáši, ty nemáš práci,“ řekla jsem.
„No právě. Když budu mít lepší počítač, můžu dělat věci online.“
Kolik stojí? zeptala jsem se.
„Dvanáct tisíc.“
Ten večer jsme se poprvé opravdu pohádali. Křičeli jsme na sebe. On mi vyčetl, že ho nepodporuju. Já jemu, že nás jen využívá.
Na konci odešel do pokoje a práskl dveřmi. Druhý den se mnou nemluvil.
A já jsem si uvědomila něco, co mě vyděsilo.
Já už se na něj někdy nedívám jako na syna.
Dívám se na něj jako na člověka, který nám ničí život.
Někdy večer sedím v kuchyni a přemýšlím, co bude dál. Co bude, až nebudeme mít sílu pracovat. Co bude, až tady jednou nebudeme.
On neumí fungovat sám.
A nejhorší je, že se bojím dvou věcí zároveň.
Že ho jednou vyhodíme.
A že ho nikdy vyhodit nedokážeme.
