Článek
Když zemřela tchyně, byl to pro všechny šok. Po čtyřiceti letech manželství byli tak nerozluční, že jsme si nedokázali představit jednoho bez druhého.
Tchán se první týdny držel statečně. Vypadal klidně, mluvil málo, ale měl v očích prázdno, které mi lámalo srdce. Chodili jsme za ním, nosili jídlo, pomáhali s nákupy, aby nezůstal sám. A on děkoval, usmíval se, ale mluvil čím dál méně.
Pak se něco zlomilo.
Začalo to nenápadně — nový účes, nové džíny, tenisky místo polobotek. Říkali jsme si: proč ne, možná mu to pomáhá se trochu zvednout. Jenže to byl teprve začátek.
Jednoho dne přišel na rodinný oběd v tričku s lebkou, v roztrhaných džínách a s černým náramkem na zápěstí.
„Co se děje?“ zeptal se můj muž tiše, když ho viděl.
Tchán se zasmál: „Nic, jen jsem si řekl, že je čas trochu žít.“
A pak vyhrnul rukáv.
Na předloktí měl čerstvou tetovačku — plameny a motorku.
Nikdy bych neřekla, že šedesátiletý důchodce si nechá udělat kérku. Ale tam byla, červená, nateklá, lesklá pod fólií a tchán byl na ni pyšný jako kluk s novým kolem.
„To myslíš vážně?“ vyhrkl manžel.
„Jasně,“ odpověděl tchán. „Tvoje máma by mě zabila, ale víš co? Život je krátkej.“
Od té chvíle to šlo z kopce… nebo možná z kopce s větrem v zádech, záleží na úhlu pohledu.
Začal chodit do baru „U Kormorána“, kde se schází parta mladších chlapů. Když jsem ho tam jednou náhodou zahlédla, seděl u baru, v ruce drink, kolem něj tři dvacítky s dlouhými vlasy a krátkými sukněmi.
„To jsou jen kamarádky,“ smál se, když jsem mu to připomněla. „Vysvětluji jim, jaký to bylo za komunismu.“
Zpočátku jsme si dělali srandu. Jenže pak začal chodit ven čím dál častěji.
Kupoval si trička s nápisy jako Born to be wild a Freedom never dies. Vyměnil Škodovku za motorku. Oholil si vousy, obarvil vlasy — a začal vonět kolínskou, kterou bych tipla na kluky z tanečního klubu.
Když jsme se ho snažili brzdit, smál se nám.
„Vy jste tak vážní,“ říkával. „Já už vážný být nemusím.“
Jenže mě to někdy bolelo.
Když jsem viděla fotky tchyně na zdi — ona s ním, on s ní, jejich dovolené, usměvaví a klidní — měla jsem chuť mu říct, že to přehání. Že by měl spíš odpočívat, psát paměti, jezdit na chalupu. Ale pak jsem si uvědomila, že on odpočíval čtyřicet let. Všechno dělal poctivě, pro rodinu, pro práci, pro ni. Možná teď prostě poprvé žije jen pro sebe.
I když… některé věci byly opravdu na hraně.
Jednou přišel k nám na oběd v úzkých kalhotách, s řetízkem a tričkem s hlubokým výstřihem. Na krku měl malý přívěsek s nápisem Live fast.
„Tati,“ řekl můj muž opatrně, „není to trochu… moc?“
„Moc?“ opáčil tchán. „Moc divoký? To se dneska bere jako problém?“
Na Vánoce přivedl novou přítelkyni. Měla dvacet osm. Říkala mu „Míro“ a on jí „zlatíčko“.
„Poznali jsme se na koncertě,“ vysvětlil. „Byl tam revival Kabátů.“
Nechtěla jsem být zlá, ale když si s ní dával panáky u stolu a smál se tak, že se mu třásly ramena, cítila jsem se trapně.
Ale on byl šťastný. A poprvé po dlouhé době opravdu žil.
Po pár měsících ta slečna zmizela — prý našla někoho „vhodnějšího“. Myslela jsem, že se zhroutí.
Ale ne. O týden později si nechal udělat druhé tetování. Na lýtko.
Nápis: Still here.
A to mě dostalo.
Protože to nebyl vzdor. To bylo přiznání.
Po tolika letech vedle jedné ženy, po tolika rutinách a ztrátách, po tom, co mu zůstalo ticho a prázdné křeslo — on si prostě potřeboval dokázat, že ještě existuje.
Teď, když ho vidím, jak odjíždí na motorce, jak si dává pivo v letní zahrádce s lidmi o polovinu mladšími, jak poslouchá starý rock a směje se… už ho nesoudím.
Možná se zbláznil. Možná se jen znovu narodil.
Jednou mi řekl:
„Víš, já vím, že to vypadá hloupě. Ale když ráno vstanu, dívám se do zrcadla a vidím chlapa, co ještě něco cítí. A to za to stojí.“
Od té doby, kdykoli si někdo povzdechne, že tchán se úplně utrhl ze řetězu, jen se usměji.
Protože vím, že tohle jeho šílenství není útěk. Je to způsob, jak nezemřít zaživa.
A někdy, když jedu po městě a slyším rachot motorky, mám chuť mu zamávat.
Za odvahu. Za bláznovství.
A za to, že si ve svých šedesáti dovolil být poprvé doopravdy svobodný.
