Článek
Tchán nikdy nebyl typ, který by o něco prosil. Byl to ten tichý, tvrdohlavý chlap, co všechno zvládne sám. Pamatuji si, jak po smrti tchyně opravoval střechu s rozbitým kolenem a odmítal jakoukoli pomoc. „Ještě nejsem starý,“ říkával, i když mu bylo přes sedmdesát. Proto mě překvapilo, když mi jednoho odpoledne zavolal a poprosil o laskavost. Jeho hlas zněl jinak – trochu rozechvěle, trochu naléhavě.
„Potřeboval bych, abys se mnou zajela do Brna,“ řekl. „Jen taková maličkost. Něco vyzvednout.“
Byla středa, odpoledne po práci. Normálně bych se vymluvila, že mám moc věcí, ale tentokrát jsem si vzpomněla, jak je a jak se od té doby, co ovdověl, uzavřel do sebe. Tak jsem souhlasila.
Vyjeli jsme hned druhý den ráno. Seděl vedle mě v autě, mlčel a hleděl z okna. Cesta byla dlouhá a zvláštně napjatá. Zkoušela jsem mluvit o obvyklých věcech – počasí, děti, zahrada – ale odpovídal jen krátce, nepřítomně. Něco ho trápilo, to bylo jasné.
Když jsme se blížili k Brnu, podal mi malý papírek. Na něm byla napsaná adresa a jméno: Jana K.
„Tam zastav,“ řekl tiše. „Já si jen něco vyzvednu. Počkej na mě v autě.“
Bytovka stála v klidné ulici, nic zvláštního. Když vystoupil, všimla jsem si, že má v ruce obálku. Nebyla tlustá, ale držel ji tak pevně, jako by mu na ní závisel život.
Čekala jsem deset minut, pak dvacet. Začínala jsem být nervózní. Když se konečně objevil, vypadal jinak – bledý, oči zarudlé, obálku už neměl. Nasedl beze slova a jen řekl: „Můžeme jet.“
Cestou zpátky jsem to nevydržela. „Co to bylo?“ zeptala jsem se.
Podíval se na mě a chvíli mlčel, než odpověděl. „Jen staré záležitosti. Nic, co by tě mělo zajímat.“
Ta věta mi stačila, abych věděla, že lže. On nikdy nepoužíval fráze.
Večer, když jsme dorazili domů, byl neklidný. Seděl v kuchyni, kouřil jednu cigaretu za druhou, a nakonec mi řekl, že by rád, abych o dnešku nikomu neříkala – ani manželovi. To mě zarazilo.
„Proč?“
„Protože by to jen zbytečně rozbouřilo staré věci,“ odpověděl.
Tu noc jsem nemohla spát. Pořád jsem přemýšlela, kdo byla ta žena, proč se s ní setkal, co bylo v obálce. A proč se tvářil, jako by nesl na bedrech celý svět.
O týden později jsem u něj byla znovu. Když jsem mu dělala čaj, všimla jsem si dopisu na stole. Bylo na něm stejné jméno – Jana K. Nedalo mi to a zeptala jsem se přímo: „Kdo to je?“
Podíval se na mě unaveně, jako by se konečně rozhodl, že už nemá sílu něco skrývat.
„Tvoje tchyně nebyla první,“ řekl.
Ztuhla jsem. „Jak to myslíš?“
„Měl jsem dceru. Před manželstvím. Nikdy jsem ji nepoznal. Je to… ta žena z Brna.“
Seděla jsem naproti němu, s hrnkem čaje, který mi chladl v rukou, a nedokázala nic říct.
Vyprávěl mi, že kdysi, než poznal mou tchyni, měl vztah s jednou ženou z Brna. Mladí, nerozvážní, všechno komplikované. Odešel za prací, ztratil kontakt. A teď, po tolika letech, ho ta žena našla – nebo spíš jeho dcera. Napsala mu dopis, že chce poznat svého otce.
„Nechtěl jsem nikoho do toho tahat,“ řekl tiše. „Jen jsem jí chtěl vrátit něco, co jí právem patřilo. Něco, co jí dlužím.“
Zůstala jsem beze slov. V hlavě se mi motaly otázky, pocity, nejistota. Chtěla jsem mu věřit, ale něco mi na tom nesedělo.
Pár dní nato mi zavolala neznámá žena. Představila se jako Jana K. a řekla, že ví, že jsem s ním byla v Brně. Její hlas byl klidný, ale napjatý. „Já jen… chci, abyste věděla, že to nebylo tak, jak vám asi říkal.“
Srdce se mi rozbušilo. Poslouchala jsem ji tiše, jak vypráví, že tchán ji před týdnem poprosil, aby mu pomohla s „jedním starým dluhem“. Slíbil jí peníze – a pak přinesl obálku s několika starými fotografiemi a dopisem, který prý psal její matce před padesáti lety. Nebyla jeho dcera. Byla dcerou muže, kterého tchán kdysi udal na policii, aby zachránil sebe.
„Chtěl se očistit,“ řekla Jana. „Ale já mu nevěřím. Věděla jsem, co udělal. A myslím, že vy byste to měla vědět taky.“
Zavřela jsem oči. Najednou mi dávalo smysl všechno – jeho nervozita, prosby o mlčení, ten tichý stud v očích. Celý život se snažil schovat před minulostí, která ho nakonec stejně našla.
Večer jsem ho konfrontovala. Nejprve zapíral, ale pak jen tiše kývl hlavou.
„Udělali jsme tehdy chyby,“ řekl. „Já i on. Ale já jsem přežil. A on ne.“
Stála jsem tam, neschopná slova. Najednou to nebyl ten nezdolný, tichý muž, kterého jsem znala. Byl to zlomený člověk, který si s sebou celý život nesl vinu.
Odešla jsem, aniž bych se rozloučila. Venku pršelo, silnice se leskla. Cítila jsem, jak se ve mně pere hněv se soucitem. Chtěla jsem ho odsoudit, ale zároveň jsem věděla, že žádné omluvy už nepomůžou.
Od té doby se naše vztahy změnily. Nepřestala jsem ho vídat, ale něco mezi námi zůstalo nevyřčené. Možná proto, že některé pravdy, i když se nakonec ukážou, nezbaví člověka tíhy – jen ji rozdělí mezi dalšího svědka.
A já se stala tím jeho.
