Hlavní obsah

Tchán mi dal „nevinný“ dárek k narozeninám. Když jsem ho rozbalila, nastalo ticho

Foto: pixabay

Tchán má svérázný smysl pro humor. Když mi dal svůj „nevinný“ dárek k narozeninám, čekala jsem všechno možné – jen ne ticho, které po jeho rozbalení nastalo

Článek

Seděli jsme u stolu, kde to vonělo po svíčkové a vanilkovém dortu. Děti pobíhaly kolem, můj muž naléval víno a tchyně se neúnavně snažila dostat všechny do společného záběru pro fotku. Typická rodinná oslava – trocha smíchu, trocha zmatku, trocha nervů.

„Tak, teď dárečky!“ zahlásila tchyně a tleskla. Všichni začali tleskat s ní, jako by to bylo finále koncertu.

Na stole se začaly hromadit dárkové tašky. Květiny, parfém, svetr, který byl sice krásný, ale přesně o dvě čísla větší. Děti mi přinesly vlastnoručně vyrobené přání s třpytkami – to mi udělalo radost nejvíc.

A pak přišel tchán.
Ten se zvedl pomalu, s tím svým typickým úsměvem, který vždycky znamenal, že má něco za lubem. V ruce držel obdélníkovou krabici zabalenou v obyčejném hnědém papíře.
„Pro tebe, snacho,“ řekl a dodal s úšklebkem: „Takový nevinný dárek, abys na mě nezapomněla.“

Všichni se zasmáli. Jen já jsem se pousmála opatrně – u tchána člověk nikdy neví. Mohl to být balíček sušenek… nebo nějaký vtípek, který mi bude ještě dlouho ležet v hlavě.

Pomalu jsem rozbalila papír. Krabice byla lehká.
Zvedla jsem víko – a v tu chvíli by bylo slyšet spadnout špendlík.

Uvnitř ležela saténová košilka s krajkovými ramínky.
Ticho.

Tchyně ztuhla s vidličkou ve vzduchu. Děti zmlkly. Můj muž zrudl tak, že se málem slil s vínem v ruce.
A tchán? Ten se tvářil naprosto spokojeně.

„No tak, co je?“ pronesl s úsměvem. „To je přece hezký dárek! Každá ženská by měla mít něco takovýho. Aby si připomněla, že je pořád kus ženský, i když má dvě děti a věčně běhá v teplákách.“

Někdo se nervózně uchechtl. Já jsem tam seděla, držela ten kousek prádla v ruce a přemýšlela, jak z téhle scény elegantně vybruslit.
„Ehm… děkuju,“ řekla jsem nakonec. „To je… originální.“

Manžel si odkašlal. „Tati, vážně? To myslíš vážně?“
„Ale no tak, neblázni,“ mávl rukou tchán. „To je jen vtip! Dneska už se lidi neumí smát.“

Jenže nikdo se nesmál.

Oslava pokračovala, ale atmosféra zhoustla. Já se snažila tvářit, že se nic nestalo, ale cítila jsem se trapně. Tchán si asi myslel, že udělal hit večera, ale místo toho to celé ztuhlo. Po dortu jsem si skoro oddechla, když jsme se s dětmi konečně vydali domů.

Manžel byl tichý.
„Já ho snad přerazím,“ řekl, když jsme vešli do bytu. „Tohle bylo přes čáru.“
„Nech to být,“ odpověděla jsem unaveně. „Znáš ho. Myslí to dobře, ale neumí to říct jinak.“

Položila jsem krabici na linku a chystala se ji hodit někam do skříně, kde zapadne prachem. Ale když jsem ji zvedla, všimla jsem si, že zevnitř něco vykouklo. Malý složený papírek.

Rozložila jsem ho.
Na papíře bylo tchánovým kostrbatým písmem napsáno:

„Možná to vypadá jako hloupý dárek, ale chtěl jsem ti říct, že tě obdivuju. Máš trpělivost s naším klukem, s dětma i s námi. Vím, že to nemáš vždycky lehký. Ale jsi silná, šikovná a pořád krásná. Jen to občas zapomínáš. Tak si tohle obleč, až budeš chtít si to připomenout. M.“

Sedla jsem si.
A poprvé za ten den se mi chtělo brečet. Ne trapností, ale dojetím.

Najednou mi to celé dávalo smysl. On to opravdu myslel dobře – jen to zabalil do vtipu, protože jinak neumí říct, co cítí. Vždycky všechno obrátí v humor. Ale za tou neobratností byla vlastně něha.

Večer jsem mu napsala zprávu:
„Tcháne, děkuju. Příště klidně bez krajky, ale… chápu, co jsi tím chtěl říct. Vážně mě to dojalo.“

Odpověď přišla téměř hned:
„No vidíš! Já věděl, že nejsi taková sucharka, jak tvrdí tvoje tchyně. Příště vezmu modrou, ta ti bude ladit k očím.“

Musela jsem se smát.
A když se manžel ptal, čemu se směju, ukázala jsem mu ten papírek.
Četl si ho potichu a pak řekl: „Tak to bych do něj neřekl.“
„Já taky ne,“ pousmála jsem se. „Ale možná to jen neumí jinak.“

Košilku jsem nakonec neschovala. Uložila jsem ji do šuplíku mezi dopisy a drobnosti, které mají pro mě význam – náramek od dcery, lístek z prvního kina s manželem, starou fotku z dovolené.

Ne kvůli tomu, že bych ji někdy chtěla nosit. Ale protože mi připomíná, že i ti nejneohrabanější lidé mají někdy ta nejupřímnější gesta. Jen je neumí zabalit jinak než do trapného vtipu.

A pokaždé, když tu krabici zahlédnu, slyším v duchu tchánův hlas:
„Takovej nevinný dárek, snacho.“
A musím se pousmát. Protože vím, že v téhle jeho nešikovné „nevinnosti“ bylo víc lásky, než dokázal kdy vyslovit.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz