Článek
Chystám nedělní oběd. Polévka voní, maso už je také upečené a na stole, děti se konečně posadily . Začali jsme jíst. Všechno by mohlo být idylické, kdyby si po třetím soustu tchán neodkašlal a nezačal svou oblíbenou písničku.
„Tak co, děvče,“ osloví mě pokaždé stejně, „už tě povýšili?“
Zpozorním. Vím, kam to povede. „Ne, zatím ne,“ odpovím a snažím se tvářit neutrálně.
„Hm,“ odfrkne a napíchne si knedlík. „A kolik ti tam vůbec dávají? To musí být bída. Za nás by s takovou výplatou člověk ani rodinu neuživil.“
Děti ztichnou, jako by vycítily, že se blíží bouřka. Manžel se snaží odvést řeč jinam, ale tchán má oči jen pro mě.
„Víš, že bys mohla najít něco lepšího,“ pokračuje. „Třeba v bance. Nebo u pojišťovny. Tam berou holky pořád. A určitě ti dají víc než v té tvé kanceláři.“
Tchyně mu sekunduje: „Jo, jo. A hlavně bys měla jistotu. Takhle je to k ničemu. A stejně… když máš doma tak schopného muže, tak by to chtělo, aby ses mu aspoň trochu vyrovnala.“
Ta věta mě vždycky píchne. Jako by moje práce nebyla dost dobrá, protože nepadá na účet tolik, co manželovi. Jenže já svou práci mám ráda. Dává mi smysl. A i když není placená zlatem, cítím se v ní potřebná.
Vzpomenu si, jak jsem jednou udělala chybu a snažila se jim to vysvětlit. Řekla jsem: „Ale já přece nevydělávám málo, jen nemám takový plat jako váš syn.“
„No právě,“ skočila mi tchyně do řeči. „On má zodpovědnou práci, je manažer! Ty jsi jen… jak se to jmenuje? Asistentka?“
„Projektová koordinátorka,“ opravím ji.
„No vidíš. To zní jako někdo, kdo dělá papíry za ostatní.“
U stolu to ztichne, jen příbory cinkají o talíře. Já si v duchu opakuji, že to nemá cenu. Že oni nezmění názor a že se nemusím obhajovat.
Jenomže ono to nejde jen tak přejít. Každý takový oběd mě trochu zabolí. Připadám si, jako bych byla v soutěži, kde se hodnotí, kdo má v rodině vyšší plat. A já vždycky končím druhá.
Manžel se mě snaží bránit. „Tati, prosím tě, nech to být. Jsme spokojení, máme všechno, co potřebujeme.“
„No to říkáš teď,“ odpoví tchán, „ale co až budete stavět dům? Nebo až děti půjdou na školu? To se ukáže, kdo kolik nosí domů.“
A já cítím, jak se mi do očí derou slzy. Ne proto, že bych se styděla. Ale proto, že už po desáté poslouchám to samé. A po desáté mám chuť vstát od stolu a odejít.
Jednou jsem to opravdu udělala. Vstala jsem , vzala děti, omluvila se a šla s nimi na hřiště. Potřebovala jsem dýchat. Když jsem se vrátila, tchyně mi řekla: „Nemusíš se urážet, my to myslíme dobře.“
Dobře. To slovo ve mně rezonovalo ještě dlouho. Jak může být dobré, když vám někdo neustále připomíná, že nejste dost?
Časem jsem našla způsob, jak se s tím vyrovnat. Přestala jsem se bránit. Když se zeptají, kolik vydělávám, řeknu: „Dost na to, abych byla spokojená.“ A usměji se. Ne proto, že bych jim chtěla dát za pravdu, ale protože jsem pochopila, že jejich měřítko hodnoty není moje.
A víte co? Najednou to začalo fungovat. Tchán už si po obědě jen zamumlá něco o inflaci a tchyně začne řešit recept na bábovku. Já sedím, poslouchám, a uvnitř sebe cítím klid.
Protože peníze jsou důležité. Ale ještě důležitější je, jestli se člověk dokáže sám na sebe podívat do zrcadla a říct si: Já jsem v pořádku.
